ECLI:CZ:US:2016:1.US.3683.15.1
sp. zn. I. ÚS 3683/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 č. j. 3 Tdo 866/2015-55, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. 44 To 618/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 2 T 62/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 12. 2015, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Za to byl podle §329 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. L.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele na nezměněném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Za to jej podle §329 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle výroku rozsudku odvolacího soudu se měl stěžovatel trestných činů dopustit tím, že (zkráceně) "jako příslušník Státní bezpečnosti služebně zařazený v hodnosti kapitána na 2. odboru Správy Státní bezpečnosti Praha jako starší referent 2. oddělení, zaměřeného na monitorování a potlačování projevů tzv. osob nepřátelských socialistickému zřízení, při výkonu služby dne 17. 1. 1989 v dopoledních hodinách společně s příslušníkem Státní bezpečnosti K. L. přijeli pro poškozeného do místa jeho bydliště a předvedli ho k výslechu. Stěžovatel jej vyslýchal k jeho údajné přítomnosti na demonstraci na Václavském náměstí, konané dne 15. 1. 1989 u příležitosti dvacátého výročí upálení Jana Palacha. Jeho výpověď však nebyla protokolovaná tak, jak vypovídal, ale diktovaná ve verzi vyslýchajícího, a to v těch pasážích, ve kterých vypovídal o okolnostech, za kterých se na demonstraci vypravil. Ačkoliv popíral spojení účasti na demonstraci s rozhlasovou výzvou tehdejšího disidenta Václava Havla, přesto stěžovatel do protokolu diktoval opak. Tato výpověď pak byla následně použita ve zinscenovaném politickém procesu s Václavem Havlem. Výslech byl veden tím způsobem, že stěžovatel poškozeného slovně napadal a donucoval ho k výpovědi i fyzickou silou, čímž mu způsobil středně těžké poranění.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá příliš formalistický postup dovolacího soudu při odmítnutí jeho dovolání. Podáním ze dne 8. 6. 2015 uplatnil stěžovatel dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále stěžovatel poukázal v dovolání na to, že rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, vykazuje extrémní vady, které zejména vedly k nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci, v důsledku čehož je i výsledné právní posouzení nesprávné. Následně stěžovatel v podání uvedl, že dovolání bude řádně odůvodněno jeho obhájcem ve lhůtě 10 dnů od jeho podání. Poté v avizované lhůtě stěžovatel své dovolání řádně odůvodnil. Přesto Nejvyšší soud k tomuto doplnění dovolání nepřihlížel s tím, že takovéto změny, učiněné po uplynutí lhůty k podání dovolání, byly již bez jakéhokoli právního významu a odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08. Uvedený postup považuje stěžovatel za přepjatý formalismus a sofistikovaně zdůvodněný postup, kterým byl znemožněn hmotněprávní přezkum napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
6. Dále má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 40 odst. 6 Listiny, dle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V daném případě se tak nestalo, naopak posouzení skutku jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění platném do 30. 11. 2011, umožnilo vyloučení stíhaného jednání z promlčení, zatímco pokud by byl užit zákon účinný v době, kdy mělo ke stíhanému jednání dojít, trestní stíhání stěžovatele by muselo být pro promlčení zastaveno.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je odůvodněno řádně s tím, že stěžovatel v prvním a v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě podaném dovolání uplatnil důvody dovolání, které nelze podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a doplnění dovolání ze dne 15. 6. 2015 bylo učiněno již po uplynutí zákonné lhůty. Nejvyšší soud v daném případě neshledal, že by v případě prvně podaného dovolání bylo nutno postupovat dle §265h odst. 1 trestního řádu (a soud prvního stupně tak také neučinil), neboť dovolání vykazovalo všechny zákonné náležitosti a bylo možno je v dovolacím řízení projednat. V postupu dovolacího soudu tak nelze spatřovat ani libovůli, ani přepjatý formalismus, neboť již zákonem stanovená dvouměsíční lhůta umožňuje dovolatelům dovolání i s uvedením zákonných důvodů podat a není žádného důvodu tuto lhůtu prodlužovat. Z obsahu spisu je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno stěžovateli dne 10. 4. 2015 a jeho obhájci dne 7. 4. 2015. První dovolání bylo datovou schránkou podáno dne 8. 6. 2015, tedy ve lhůtě, druhé (jeho doplnění) pak dne 15. 6. 2015, tedy zjevně po lhůtě. Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení, na něž odkazuje napadené usnesení Nejvyššího soudu "zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu".
11. Co se týká námitky ohledně zvolené právní kvalifikace skutku a aplikace trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, tato byla obecnými soudy (s výjimkou soudu dovolacího) řádně vypořádána a z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze usuzovat na porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny. Soud prvního stupně se otázkou, jaký hmotněprávní předpis v dané věci aplikovat, dostatečně zabýval a jeho úvahy v této věci nelze považovat za nelogické a vybočující z rámce zásady, že pozdějšího zákona, než toho, za jehož účinnosti byl daný čin spáchán, se použije pouze tehdy, pokud to bude pro pachatele příznivější. Zde Ústavní soud musí připomenout, že problematika právní kvalifikace skutku, jakož i časové působnosti zvoleného právního předpisu (trestního zákoníku), by měla být v prvé řadě zodpovězena soudem dovolacím, jemuž však již ze shora uvedených důvodů nebyla relevantně předložena. Je tedy třeba konstatovat, že stěžovatel sice vyčerpal poslední procesní prostředek k ochraně jeho práva, nikoli však zcela efektivně.
12. Závěrem Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo, a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu