ECLI:CZ:US:2016:1.US.3684.15.1
sp. zn. I. ÚS 3684/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) JUDr. Marie Boháčkové a 2) JUDr. Ladislava Boháčka, zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 279/11, Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 8. 2012, č.j. 6 C 525/2009-209, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č.j. 17 Co 75/2013-260, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, č.j. 22 Cdo 1008/2015-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, č.j. 6 C 525/2009-209, rozhodl, že se určuje, že námitka vznesená ve stavebním řízení, vedeném u stavebního úřadu Městského úřadu v Konici, pod sp. zn. STU-243/2009/PLA, spočívající v tom, že
zastřešení rodinného domu stěžovatelů č.p. A1 na pozemku parc.č. stavební A2, vše v k.ú. Horní Štěpánov přesahuje na pozemek žalobců parc.č. stavební A3 v k.ú. Horní Štěpánov, je důvodná (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II. a výrok III.).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č.j. 17 Co 75/2013-260, bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výrocích I. a III. potvrzen a výrok II. byl změněn. Dále bylo rozhodnuto také o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2015, č.j. 22 Cdo 1008/2015-301, odmítl dovolání stěžovatelky a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
II.
Podle přesvědčení stěžovatelů bylo obecnými soudy porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, a dále došlo také k porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní stížností napadená rozhodnutí stěžovatelé považují za nesprávná, nezákonná a nespravedlivá. Obecné soudy podle stěžovatelů rozhodly na základě věcně nesprávného znaleckého posudku. Stěžovatelé namítají, že soudy se vůbec nevypořádaly s jejich námitkami vůči tomuto posudku, nepřihlédly k rozporům ve výpovědi znalce a nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek.
Dovolání stěžovatelů bylo podle jejich názoru odmítnuto s nesprávným a nezákonným odůvodněním, přičemž dovolací soud rozhodl v rozporu se svou judikaturou a nepřihlédl k tomu, že v dané věci byly prokázány závažné důvody pro pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, ani k tomu, že námitky stěžovatelů se netýkaly skutkových zjištění, ale právních závěrů.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita projevující se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel však nevyužil opravný prostředek v podobě odvolání, ani mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, když tyto opravné prostředky využila pouze stěžovatelka. Ústavní stížnost stěžovatele tak musela být odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho důvodu se Ústavní soud dále zabýval toliko ústavní stížností stěžovatelky.
IV.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. O takovou situaci se však nejedná.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
Žalobci se domáhali toho, aby soud svým rozhodnutím určil, že je důvodná námitka jimi vznesená ve stavebním řízení spočívající v tom, že zastřešení domu stěžovatelů zasahuje jejich pozemek, a to v důsledku stavebních úprav a změny dispozice původní střechy. Stěžovatelé připustili stavební úpravy, nicméně část pozemku, nad kterou zasahuje přesah střechy jejich domu, je podle nich v jejich vlastnictví. Podstata sporu tak spočívala v posouzení, zda se přesah střechy domu stěžovatelů nachází nad jejich pozemkem či nad pozemkem žalobců a podstatná tak byla otázka průběhu hranic mezi nemovitostmi.
Ve věci byl vyhotoven znalecký posudek, ze kterého vzal okresní soud za prokázané, že vlastnická hranice je totožná se severovýchodní zdí budovy č.p. A1 a přesah střechy včetně okapového žlabu nad pozemek žalobců činí od 31 cm do 56 cm. Znalec vycházel jak ze spisových podkladů, včetně připojených spisů stavebního úřadu, tak z dalších podkladů, které si zajistil, provedl také ohledání na místě samém a zaměření skutečného stavu. Soud prvního stupně posudek vyhodnotil jako přesvědčivý. Závěry znalce byly podle soudu logicky odůvodněny, znalec se rovněž vyjádřil ke způsobu vytyčení hranice jinou firmou v minulosti a podrobně se písemně vyjádřil také k námitkám stěžovatelů, přičemž nebylo zjištěno, že by znalecký posudek byl v rozporu s ostatními provedenými důkazy (podrobně viz rozsudek Okresního soudu v Prostějově, s. 3-6). Podané žalobě proto soud vyhověl.
Krajský soud v Brně se zcela ztotožnil se závěry soudu okresního. I podle názoru odvolacího soudu vyplývá zjištěný závěr o průběhu hranice mezi nemovitostmi ze znaleckého posudku zcela nepochybně a na tomto závěru nemění nic ani další důkazy ve věci provedené. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, s ohledem na zcela jednoznačný závěr zjištěný ze znaleckého posudku nepovažoval za potřebné provádět další důkazy, zejména revizní znalecký posudek. Podaný znalecký posudek považoval za naprosto přesvědčivý a řádně a logicky zdůvodněný, a to i po doplňujícím výslechu znalce, který se ke všem námitkám stěžovatelů fundovaně vyjádřil. Oproti tomu námitky, kterými stěžovatelka opakovaně brojila proti závěrům uvedeného znaleckého posudku, soud vyhodnotil jako nepřiléhavé a nedůvodné (podrobně viz rozsudek Krajského soudu v Brně, s. 4-6).
Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem. Upozornil, že dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat, přičemž zjištění průběhu vlastnické hranice mezi nemovitostmi je otázkou skutkovou, nikoliv právní a námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry, podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Dle Nejvyššího soudu přitom nelze spatřovat nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu v tom, že nenařídil provedení revizního znaleckého posudku, když o správnosti znaleckého posudku neměl pochybnosti, což také řádně a podrobně zdůvodnil. Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s relevantní judikaturou a nelze mu nic vytknout. Dovolání stěžovatelky proto bylo odmítnuto.
VI.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatelky není možno přisvědčit. V ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, která ovšem nedosahuje ústavněprávní dimenze. Stěžovatelka setrvale opakuje již uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy zcela adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky především vyjadřuje svůj nesouhlas se znaleckým posudkem, který opakovaně zpochybňuje a požaduje vypracování revizního znaleckého posudku. Předkládá přitom vlastní skutková zjištění a domáhá se přehodnocení závěrů, ke kterým ve věci dospěly obecné soudy. Sama skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Z výše naznačené stručné rekapitulace, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že soudy se věcí řádně zabývaly, stejně jako se pečlivě věnovaly i námitkám stěžovatelky, na které také zcela výstižně reagovaly. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly a patřičně vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Náležitě hodnotily znalecký posudek, jehož závěry považovaly za zcela jednoznačné a za naprosto přesvědčivě a logicky zdůvodněné, a to navzdory námitkám stěžovatelky, ke kterým se znalec vyjádřil nejprve písemně a následně i v rámci doplňujícího výslechu u odvolacího soudu. Dostatečně zdůvodnily také to, proč nebylo zapotřebí přistoupit ke zpracování revizního znaleckého posudku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že soud i přes námitky, ke kterým byl stěžovatelce vytvořen dostatečný prostor, o správnosti a úplnosti závěrů znalce neměl pochybnosti, proto podle něj potřeba revizního znaleckého posudku nevyvstala.
Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o tom, že dovolací soud rozhodl nesprávně, nezákonně a v rozporu se svou judikaturou, když z usnesení Nejvyššího soudu toto nevyplývá a s odůvodněním obsaženým v rozhodnutí se lze naopak ztotožnit. Nejvyšší soud svou argumentaci reagující na námitky stěžovatelky stran znaleckého posudku a požadavku na zpracování revizního znaleckého posudku přitom podpořil také odkazy na související judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). Jen pro úplnost je v této souvislosti možno odkázat např. také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2638/2015. Ve shodě s Nejvyšším soudem lze tedy uzavřít, že od ustálené rozhodovací praxe se obecné soudy neodchýlily, a to ani od rozhodnutí, na které v dovolání poukazovala sama stěžovatelka.
VII.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedeného konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní stížnost stěžovatelů proto odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu