ECLI:CZ:US:2016:1.US.3722.16.1
sp. zn. I. ÚS 3722/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Metrostav a.s., sídlem Koželužská 4, Praha 8, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, se sídlem Sokolovská 73, Praha 8, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie ČR ve věcech vedených u Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. OKFK-3003-90/TČ-2012-251101 a OKFK-3003-92/TČ-2012-251101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1.Ústavní stížností stěžovatelka namítá, že jejím trestním stíháním, které je výsledkem postupu orgánů uvedených v záhlaví tohoto usnesení, jsou porušena její základní práva. Přitom konkrétně poukazuje na čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Policie ČR zahájila dne 3. 10. 2013 trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin podplácení; pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži; poškození finančních zájmů Evropské unie; a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Dne 27. 7. 2016 byla proti stěžovatelce podána obžaloba.
3. V průběhu přípravného řízení se stěžovatelka obracela s návrhy a stížnostmi na řadu orgánů činných v trestním řízení, včetně těch, proti nimž směřuje nyní posuzovaná stížnost. V nich obecně namítala, že její trestní stíhání je nezákonné a jsou porušována její ústavní práva. Tyto stížnosti však vyslyšeny nebyly a ani Vrchní státní zastupitelství v Praze, ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu nad trestní věcí žádný rozpor se zákonem neshledalo.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka vznáší značný počet námitek proti průběhu svého trestního stíhání, které považuje za nezákonné. Mezi její námitky patří následující: nezákonné oddělení této trestní věci z "původní věci"; opožděnost zahájení trestního stíhání a selektivní výběr důkazů, nikoliv také ve prospěch stěžovatelky; nezaložení do spisu veškerých pokynů dozorujícího státního zástupce; selektivnost trestního stíhání, tedy jen vybraných osob; vadnost postupu policejního orgánu spočívajícího v novém sdělení obvinění stěžovatelce ze strany policejního orgánu učiněné dne 9. 3. 2015 pouhým zápisem do protokolu o výslechu stěžovatelky a bez odůvodnění; neumožnění řádného prostudování spisu a seznámení se s ním; podjatost orgánů (osob) provádějících vyšetřování, u kterých byly a jsou důvody pro jejich vyloučení z provádění úkonů v dané trestní věci; nevyvození žádných relevantních závěrů z důkazů prokazujících nevinu stěžovatelky; nepřípustnost retroaktivity zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "TOPOZ"); nezjištění vzniku škody, případně její výše; neprovedení některých důkazů navrhovaných stěžovatelkou (např. výslechy znalců či daňového poradce za účelem prokázání nesprávného vyčíslení škody); porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce; neobjasnění základních skutkových okolností týkajících se zákonnosti zahájení trestního stíhání, a oprávněnosti a příslušnosti soudu, který povolil použití operativně pátracích prostředků a v souvislosti s tím provedení výslechu oznamovatele údajných trestných činů; nezákonné použití odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu; nepodloženost skutkových závěrů ve vztahu k fyzickým osobám, jejichž jednání je přičítáno stěžovatelce; deformaci důkazů s uvedením konkrétních případů; nesprávnou aplikaci TOPOZ. Tyto konkrétní námitky poté stěžovatelka detailně rozpracovává.
5. Stěžovatelka namítá, že právě uvedenými skutečnostmi byla porušena její následující práva: na spravedlivý proces; na zákonného soudce; na vyjádření se ke všem prováděným důkazům a projednání věci bez zbytečných průtahů; vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; na presumpci neviny; na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby; na zákaz retroaktivity; na dodržení zásady "nullum crimen, nulla poena sine lege"; na dodržení zákazu deformace důkazů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2329/16 ze dne 4. 10. 2016, či usnesení sp. zn. III. ÚS 294/16 ze dne 27. 9. 2016). Některé ústavní stížnosti proti rozhodnutím o zahájení trestního stíhání Ústavní soud dokonce odmítá jako nepřípustné (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2661/16 ze dne 29. 8. 2016 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2251/16 ze dne 20. 7. 2016).
7. Je také třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces, tak jak je chráněno články 36 až 40 Listiny, kterých se stěžovatelka dovolává, plně dopadá toliko na řízení vedená před soudy, nikoli na řízení před jinými orgány. Na trestní řízení je třeba hledět jako na celek a zásadně teprve až po jeho skončení bude možno s určitostí říci, zda v něm došlo vůči obviněným osobám k porušení práva na spravedlivý proces (viz ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva: např. rozsudek ve věci Stanford proti Spojenému království ze dne 23. 2. 1994, č. 16757/90, §24; či Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012, č. 46203/08, §44). I z této zásady vyplývá nemožnost posuzovat porušení práva na spravedlivý proces v řízení, které ještě neskončilo.
8. Navíc, jak již Ústavní soud také dříve připomněl (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015), obecný soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 trestního řádu). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky (usnesení sp. zn. I. ÚS 452/16 ze dne 7. 7. 2016).
9. Podle §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ultima ratio zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity ústavní stížnosti. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád navrhovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Ochrana ústavnosti totiž není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy ČR, úkolem všech orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2661/16 ze dne 29. 8. 2016, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1419/16 ze dne 16. 5. 2016).
10. Konkrétně k nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že téměř všechny námitky stěžovatelky přednesené v ústavní stížnosti se týkají údajného zkrácení jejích procesních práv postupem orgánů činných v trestním řízení (viz bod 4 výše). Tyto námitky však stěžovatelka bude moci relevantně uplatnit v hlavním líčení či u předběžného projednání obžaloby a příslušný soud se jimi bude muset zabývat, posoudit je a vyvodit z nich příslušné procesní i hmotněprávní důsledky. S výjimkou námitky porušení presumpce neviny, jsou námitky stěžovatelky tedy předčasné a bylo by v rozporu se subsidiaritou ústavní stížnosti, kdyby se jimi Ústavní soud nyní zabýval.
11. Co se týče námitky stěžovatelky, že údajně došlo k porušení jejího práva na presumpci neviny, tak Ústavní soud předně uvádí, že právě tuto námitku, která může být relevantní již v přípravném řízení, neboť nemusí být možné ji napravit až v pozdějších fázích trestního řízení, stěžovatelka blíže nerozvádí a není jasné, v čem by tedy porušení presumpce neviny mělo spočívat. Na str. 5 ústavní stížnosti sice stěžovatelka uvádí, že byla opakovaně orgány činným v trestním řízení označena jako vinna, neuvádí však již jakými konkrétními kroky či výroky. Za těchto okolností Ústavní soud není schopen dojít k závěru, že k porušení tohoto práva stěžovatelky skutečně došlo. Tato námitka není stěžovatelkou ničím podložena a je tedy zjevně neopodstatněná. Obecně však lze uvést, že zahájení trestního stíhání ani podání obžaloby samo o sobě porušením tohoto práva není.
12. Pro úplnost lze uvést, že vedle námitek týkajících se procesu, stěžovatelka také namítá porušení zákazu retroaktivity a zákazu trestu bez zákona ve smyslu čl. 7 Úmluvy a čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny. K tomu je nutno konstatovat, že stěžovatelka ještě nebyla vůbec odsouzena za spáchání trestného činu. Tato práva tedy vůbec v této fázi trestního řízení nemohla být porušena. Samozřejmě tyto námitky jsou také plně relevantní ve fázi řízení před soudem, kde je stěžovatelka bude moci uplatnit.
13. Ústavní soud uzavírá, že po posouzení namítaného zásahu orgánů činných v trestním řízení, který má spočívat v pokračujícím trestním stíhání stěžovatelky, Ústavní soud neshledal důvod ke svému mimořádnému zásahu ve fázi přípravného řízení trestního. Neboli, v posuzované věci nedošlo k zjevnému excesu orgánů činných v trestním řízení a porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pro něž by měl Ústavní soud zasáhnout do dané věci již v této fázi řízení.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu