ECLI:CZ:US:2016:1.US.384.16.1
sp. zn. I. ÚS 384/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem nám. Kinských 7, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 49/2015-498 ze dne 1. 10. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 647/2008-454 ze dne 19. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a rodinný život, neboť jimi byl jeho syn svěřen do péče matky. Přitom odkázal na čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se s matkou svého syna rozešel v roce 2008, kdy synovi byly dva roky, a matka se synem se odstěhovali do Otrokovic. Na základě mimosoudní dohody mezi stěžovatelem a matkou probíhala určitá forma střídavé péče o syna do té doby, než dítě započalo v roce 2012 povinnou školní docházku. Předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2012 bylo dítě svěřeno do péče matky a stěžovateli byl upraven styk každý druhý víkend.
Napadeným rozsudkem obvodní soud svěřil dítě do péče matky a řízení o úpravě styku vyloučil k samostatnému projednání. Své rozhodnutí odůvodnil nejlepším zájmem dítěte. Soud zjistil, že dítě má diagnostikovánu poruchu ADHD a jeho výsledky ve škole jsou přímo úměrné tomu, jak pobírá lékaři předepsanou medikaci. Nemožnost střídavé péče soud odůvodnil vzdáleností mezi bydlišti rodičů a velmi negativními vztahy mezi rodiči. Byť zjistil, že oba rodiče jsou obdobně způsobilí k výchově dítěte, svěřil jej do péče matky, neboť matka je k dítěti vřelejší, v její dosavadní péči neshledal žádné závady a dítě je již zvyklé na výchovné prostředí matky.
Ve znaleckém posudku, ze kterého obvodní soud vycházel, znalci sice obecně střídavou péči doporučili, ale v konkrétním případě podle nich proti ní svědčí několik faktorů. V prvé řadě jsou to trvající neshody mezi rodiči. Střídavá péče fakticky v minulosti probíhala, byla však provázena řadou konfliktů, které by později měly negativní vliv i na dítě. Překážkou je také vzdálenost bydliště rodičů, která by nutně musela vést ke střídání škol, což je pro syna stěžovatele zcela nevhodné. Podle znalců by tedy střídavá péče přicházela v úvahu, pouze pokud by rodiče byli ochotni se střídat ve stálém bydlišti dítěte.
Městský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky potvrdil. Přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu o svěřování dětí do péče rodičů a rozhodl, že střídavá péče není v daném případě možná z důvodu vzdálenosti bydliště rodičů, potřeby stálosti výchovného prostředí dítěte a neshod mezi rodiči. Soud vyšel z toho, že výchova dítěte je s ohledem na jeho poruchu vysoce náročná a matka ji v rámci možností zvládá. U stěžovatele však podle městského soudu absentují konkrétní kroky činěné ku prospěchu syna i jeho zájem matce s náročnou výchovou pomoci.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů, které mu odmítly dítě svěřit do péče, porušuje jeho právo na rodinný život. Stěžovatel vznáší řadu námitek o nedostatcích péče o dítě ze strany matky, které obecné soudy nedostatečně zohlednily ve svých rozhodnutích. Navrhl také, aby o stížnosti bylo rozhodnuto přednostně, mimo pořad nápadu věcí. Samostatným návrhem se domáhal také toho, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by se dítě svěřilo do péče stěžovatele.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se ve své judikatuře již několikrát zabýval podmínkami, za kterých nesvěření dítěte do střídavé péče rodičů nebo do péče konkrétního rodiče bude porušením práva na rodinný život tohoto rodiče. Z této judikatury vyplývají následující principy.
Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nezbytné u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody. Legitimním zájmem, který by tuto presumpci mohl ospravedlnit, nemůže být ochrana práv druhého rodiče, neboť ten žádné silnější právo k péči o děti nemá. Nejčastěji bude tedy legitimním zájmem ochrana nejlepšího zájmu dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 a odkazy tam citované; viz také nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015; či nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015).
V nyní posuzovaném případě obecné soudy z této judikatury vyšly a svá rozhodnutí odůvodnily nejlepším zájmem dítěte. Ústavní soud považuje jejich názor, že střídavá péče je vyloučena velkou vzdáleností bydliště rodičů zejména ve spojení s potřebou stálosti prostředí pro dítě, které trpí poruchou ADHD, za zcela relevantní a přesvědčivý. Tento názor koresponduje i se závěry znaleckého posudku uvedeného výše, podle kterého by pro syna stěžovatele nebylo střídání škol vůbec vhodné.
Po vyloučení střídavé péče obecné soudy musely rozhodnout o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Svůj závěr o svěření dítěte do péče matky obecné soudy podložily argumenty (stálost prostředí dítěte, vřelost péče matky, menší pochopení otce pro poruchu dítěte), které mají přímý vztah k posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy při stanovení nejlepšího zájmu dítěte zásadním způsobem pochybily, či nějaké podstatné faktory opomenuly. Ústavní soud je i toho názoru, že se obecné soudy dostatečně zabývaly výchovnými schopnostmi matky. Žádná omezení u matky v tomto ohledu neshledal ani na žádost obvodního soudu vypracovaný znalecký posudek. Vzhledem k těmto okolnostem jsou napadená rozhodnutí ústavně konformní. Zásah do práva na rodinný život stěžovatele představovaný napadenými rozsudky je v dané situaci odůvodněn legitimním cílem sledování nejlepšího zájmu dítěte.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se jedná o návrh na předběžné projednání věci, Ústavní soud neshledal důvod pro projednání věci mimo dané pořadí, a to i s ohledem na relativní rychlost rozhodnutí v této věci (shodně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 272/14 ze dne 7. 7. 2014). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření a odmítl jej také jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu