ECLI:CZ:US:2016:1.US.3950.14.1
sp. zn. I. ÚS 3950/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Česká kancelář pojistitelů, IČ: 700 99 618, se sídlem v Praze, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2014, č. j. 31 Cdo 4134/2011-186 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 30 Co 288/2010-133, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1. Angela Cammaraty, 2. Jaroslavy Hepnarové a 3. ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 458 05 369, se sídlem Pekařská 6, Praha, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.
3. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 15. 12. 2004 u Okresního soudu Praha – východ (dále také „soud prvního stupně“) domáhala, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost jí společně a nerozdílně zaplatit částku ve výši 62 359 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala regresní nárok stěžovatelky podle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla“).
4. Rozsudkem pro uznání soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2006, č. j. 4 C 332/2004-25, byla vedlejší účastnici 2) uložena povinnost zaplatit celou částku. Následným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2009, č. j. 4 C 332/2004-108, byla vedlejším účastníkům 1) a 3) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí 2) celou žalovanou částku s příslušenstvím.
5. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice 3) odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také „odvolací soud“) ze dne 6. 10. 2010, č. j. 30 Co 288/2010-133, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že ve vztahu k vedlejší účastnici 3) žalobu v plném rozsahu zamítl.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, č. j. 31 Cdo 4134/2011-186, zamítnuto.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
8. Jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud podle stěžovatelky založily svá rozhodnutí na právním názoru, že vedlejší účastnice 3) jako vlastník nepojištěného vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, není povinna k náhradě plnění vyplaceného stěžovatelkou z garančního fondu podle §24 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Tento závěr zejména odvolací soud zdůvodnil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je však přesvědčena, že právní názor uvedený odvolacím i Nejvyšším soudem nepostihuje celou šíři jejího postižního práva a je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, v nichž bylo rozhodováno o typově shodných případech. V dalším obsahu stěžovatelka doslovně cituje obsah těchto rozhodnutí. Závěrem dospěla k názoru, že nelze akceptovat způsob, jakým se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku argumentačně vyrovnal s nosnými myšlenkami obsaženými v uvedených rozhodnutích. Dle jejího mínění je nelogické formálně se ztotožnit se závěry Ústavního soudu a na druhé straně tyto závěry interpretovat zcela opačně a právní závěr Ústavního soudu ve skutečnosti popřít.
9. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že důvody, které ho vedly k vydání napadeného rozhodnutí, jsou dostatečně vyjádřeny v odůvodnění. Nadto dodal, že osobou, která vyvolala povinnost plnit z garančního fondu, je řidič vozidla nebo jeho provozovatel. Nejedná se tedy o vlastníka, který vozidlo nepojistil. Vlastník vozidla je podle Nejvyššího soudu solidárním dlužníkem pouze tehdy, nelze-li určit provozovatele vozidla. Závěrem Nejvyšší soud poznamenal, že napadený rozsudek byl jednomyslně schválen na jednání Občanskoprávního a obchodního kolegia konaného dne 14. 1. 2015 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
11. Vyjádření účastníků byla stěžovatelce doručena k replice. V jejím rámci stěžovatelka mimo jiné uvedla, že vyjádření Nejvyššího soudu nepřináší proti odůvodnění napadeného rozsudku žádné nové argumenty. Podle jejího názoru je z napadeného rozsudku zřejmé, že Nejvyšší soud odmítá respektovat judikaturu Ústavního soudu. V této souvislosti příkladem uvedla jednotlivá rozhodnutí.
12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřeními účastníků a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
15. Podstata ústavní stížnosti, jakkoliv se stěžovatel snaží analyzovat právní úpravu obsaženou v zákoně o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, je zaměřena na jedinou ústavně právní otázku, a to zda se Nejvyšší soud při rozhodování o nároku stěžovatelky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. V této souvislosti je nutno uvést, že uvedenou argumentaci s odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka uplatnila již v podaném dovolání.
16. Z postupu Nejvyššího soudu je zřejmé, že rozhodování v nyní projednávané věci věnoval patřičnou pozornost, neboť ta byla postoupena k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
17. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž věnoval vývoji judikatury. Z analýzy dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodil, že za osobu, vůči níž má stěžovatelka právo na náhradu, je nutno považovat osobu, která za způsobenou škodu odpovídá, nikoliv osobu, která nesplnila povinnost uzavřít k vozidlu pojistnou smlouvu. V této souvislosti Nejvyšší soud rozvádí odlišný názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 561/12 a nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1463/11, kdy Ústavní soud dovodil, že vlastník nepojištěného vozidla je osobou, která vyvolala povinnost plnit z garančního fondu, a proto je pasivně legitimován ve sporu o regresní nárok. K tomu však Nejvyšší soud dodal, že při zkoumání otázky, zda odvolací soud věc správně právně posoudil, je nezbytné předeslat, že zákon o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla byl v rozhodných ustanoveních několikrát novelizován. Posléze cituje konkrétní ustanovení právní úpravy v návaznosti na jednotlivé novely. Nejvyšší soud závěrem dospívá k názoru, že má-li stěžovatelka právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižné právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svoji povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. V této souvislosti se ztotožnil se závěrem Ústavního soudu, že regresní nárok stěžovatelky na náhradu částek, které plnila ze škodné události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenu, a který je předmětem žaloby, je nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody, nýbrž originálním nárokem majícím původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona, a proto jej lze uplatnit jen vůči tomu, kdo povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Tím je podle Nejvyššího soudu řidič vozidla nebo jeho provozovatel, nikoliv tedy vlastník. K tomu dodal, že i Ústavní soud v citovaných nálezech připomněl, že zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. upřesnil dikci zákonného ustanovení za účelem odstranění případných výkladových nejasností, neboť postavil najisto okruh pasivně legitimovaných osob. S účinností od 1. 1. 2010 navíc platí, že odpovědným je provozovatel a řidič vozidla.
18. Takto formulované odůvodnění Nejvyššího soudu zcela vyhovuje požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces, neboť výrok vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil a vypořádal se i se všemi tvrzeními a námitkami stěžovatelky. Jedná se proto o nikoliv formalistické rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
19. K argumentaci stěžovatelky ve vztahu ke znění právní úpravy rozhodné ke dni škodné události Ústavní soud uvádí, že nyní použitá interpretace plně koresponduje s vývojem právní úpravy a tedy i zřejmým úmyslem zákonodárce. Z textu rozhodné právní úpravy totiž závěr o odpovědnosti vlastníka za škodu a tedy i jeho povinnost plnění explicitně nevyplývá. Tento interpretační nedostatek byl postupnou novelizací §24 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla zcela odstraněn a v současné době nevyvolává žádné aplikační obtíže (k tomu srov. současné znění odst. 9, podle nějž platí, že nelze-li určit provozovatele vozidla, je solidárním dlužníkem vůči pohledávce stěžovatelky vlastník vozidla).
20. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu