ECLI:CZ:US:2016:1.US.466.16.1
sp. zn. I. ÚS 466/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele plk. Mgr. Radka Petrůje, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 3c, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 16132/2015-32 ze dne 15. 10. 2015 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 486/2015-68 ze dne 24. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená usnesení a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, osobní svobodu a presumpci neviny. Přitom poukázal na čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 2 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že jako vedoucí odboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje vyzrazoval utajené informace z probíhajících trestních řízení.
Napadeným usnesením jej okresní soud vzal do vazby z důvodu možného ovlivňování svědků a nebezpečí opakování trestné činnosti [§67 písm. b) a c) trestního řádu]. Podle okresního soudu existuje na základě vyšetřovacího spisu důvodné podezření, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti, ze které je obviněn. Soud uvedl, že neobstojí obhajoba stěžovatele, že sdělováním předmětných informací svému nadřízenému pouze plnil svou povinnost. Soud zde poukázal zejména na konspirativní povahu jednání mezi stěžovatelem a jeho nadřízeným, neboť rozhovory probíhaly šeptem na balkóně kanceláře. Důvod koluzní vazby soud spatřoval v tom, že je třeba vyslechnout řadu osob, které jsou stěžovateli služebně podřízeny, či mezi nimi a stěžovatelem existují dlouholeté pracovní vazby. Okresní soud shledal odůvodněnost i předstižné vazby, neboť stěžovatel by mohl nadále zneužívat své postavení vedoucího odboru hospodářské kriminality na policejním krajském ředitelství.
Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud shledal, že vůči stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání a že dosud zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčují tomu, že stěžovatel trestný čin, ze kterého je obviněn, spáchal. Žádné pochybení policejního orgánu v tomto ohledu nezjistil a navíc připomněl, že v rozhodnutí o vazbě mu náleží pouze posouzení, zda existuje důvodné podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a existuje důvodné podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel.
Krajský soud se také vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně odůvodnění jednotlivých důvodů vazby. Uvedl, že k obvinění stěžovatele je třeba vyslechnout 38 svědků, z nichž mnozí jsou ve služebním vztahu ke stěžovateli a důvodnost obavy ovlivňování svědků vyplývá i ze samotného charakteru trestné činnosti. Krajský soud rovněž shledal opodstatněnost předstižné vazby, neboť stěžovatel dále působí ve funkci vedoucího odboru hospodářské kriminality krajského ředitelství a existuje podezření, že informace vynášel v řadě případů.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně namítá, že v jeho případě nebyla splněna základní zákonná podmínka uvalení vazby, neboť nebylo proti němu řádně zahájeno trestní stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání považuje stěžovatel za nedostatečně určité a nedostatečně podložené. Podle stěžovatele důvody, které obecné soudy uvedly pro opodstatnění koluzní a předstižné vazby, nevyhovují ústavněprávním požadavkům. Nakonec stěžovatel uvádí, že svým postupem obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Z judikatury Ústavního soudu ke koluzní a předstižné vazbě vyplývají následující principy.
Vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu se základními právy stěžovatele.
V rámci posuzování vazebních rozhodnutí Ústavnímu soudu přísluší posuzovat pouze okolnosti spojené s vazebním rozhodováním, nikoli hodnotit celý dosavadní průběh trestního řízení. Musí nicméně posoudit, zda existují konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán, a že ho spáchal právě obviněný. To však samozřejmě neznamená, že by již při přezkumu ústavnosti uvalené vazby Ústavní soud mohl či měl přezkoumávat zákonnost doposud prováděných důkazů, neboť takto by v neúnosné míře zasahoval do jurisdikce obecných soudů, kterým přísluší pravomoc hodnotit důkazy získané pro trestní řízení v rámci hlavního líčení (viz nález sp. zn. I. ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015, body 24-27).
Vazební rozhodnutí musí být také řádně odůvodněna a nepostačuje pouze "povšechné a obecné" odůvodnění. Z odůvodnění musí být naopak zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [viz nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241) a odkazy tam uvedené].
Konkrétně pro koluzní vazbu musí soud předložit "konkrétní skutečnosti", které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění obavy působení na svědky, či jiné maření vyšetřování. Na druhou stranu "konkrétní skutečnosti" však nelze spatřovat např. v nijak podrobněji neodůvodněném tvrzení, že nebude-li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky [nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315)].
V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí těmto ústavním požadavkům dostály. Předně je nutno podotknout, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti byly již podrobně vypořádány krajským soudem v napadeném usnesení a v podrobnostech lze na něj odkázat.
Podle Ústavního soud obecné soudy existenci vazebních důvodů u stěžovatele řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnily. U koluzní vazby okresní a krajský soud uvedly, že ve věci je třeba vyslechnout desítky svědků, z nichž mnozí jsou ve služebním vztahu ke stěžovateli, případně ve vztahu profesním. Z toho dovodily důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl svědky ovlivňovat. Tato obava je tedy založena na zcela konkrétních skutečnostech a nelze toto odůvodnění považovat za pouze obecné. Obdobné platí i pro důvody vazby předstižné, které soudy založily na charakteru trestní činnosti a skutečnosti, že stěžovatel stále působil ve funkci vedoucího odboru hospodářské kriminality krajského ředitelství.
Pokud jde o otázku náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud uvádí, že vazebním soudům nepřísluší hodnotit detailně náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Jejich úkolem je v tomto ohledu pouze rozhodnout, zda osoba, která má být vzata do vazby je obviněným a zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. K přezkoumání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání slouží jiné opravné prostředky, konkrétně stížnost ke státnímu zástupci. Přitom zejména krajský soud v napadeném usnesení podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč námitky stěžovatele vůči usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou opodstatněné.
Ústavní soud ani neshledal, že by napadená rozhodnutí měla jakkoliv porušit zásadu presumpce neviny. Presumpce neviny bude porušena v případech, kdy ze soudního rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele vyplývá, že osoba obviněná z trestného činu je vinna, přestože její vina nebyla zákonným způsobem prokázána. Existuje zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že tato osoba trestný čin spáchala (viz nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016, bod 32). V nyní posuzovaném případě se obecné soudy striktně omezily na to, zda existuje důvodné podezření, že stěžovatel trestný čin spáchal. To nakonec bylo i jejich povinností při rozhodování o vazbě. Z jejich rozhodnutí nijak nevyplývá, že by stěžovatele prohlásily již za vinného.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu