ECLI:CZ:US:2016:1.US.509.16.1
sp. zn. I. ÚS 509/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele Oldřicha Smejkala, zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 806, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015 č. j. 101 VSPH 78/2015-167, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.
3. Stěžovatel se jako dlužník v insolvenčním řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (dále také "soud prvního stupně") domáhal určení neexistence pohledávky žalované Bibby Financial Services, a. s., IČ: 253 20 513, se sídlem Hlinky 118, Brno, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2014, č. j. 41 ICm 3670/2013-143, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění je mimo jiné uvedeno, že podanou žalobou nebylo možné se úspěšně domáhat popření pohledávky, která byla na přezkumném jednání zjištěna. Soud prvního stupně rovněž dodal, že v rámci takové žaloby nemůže být posuzována otázka tvrzené neplatnosti právního úkonu, který byl právním důvodem přihlášené pohledávky.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že neplatnost právního úkonu souvisí s trestným činem podvodu a úvěrového podvodu, jehož se vůči němu dopustily jiné osoby a o němž již bylo trestním soudem pravomocně rozhodnuto.
5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 16. 4. 2015, č. j. 101 VSPH 78/2015-167, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že žaloba podaná stěžovatelem je svým obsahem i žalobním návrhem incidenční žalobou podle §159 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jí stěžovatel jako dlužník domáhal proti přihlášenému věřiteli určení, že přihlášená pohledávka neexistuje. Navíc tak postupoval v situaci, kdy na jeho majetek již byl prohlášen konkurs. Ze skutkových zjištění podle odvolacího soudu vyplynulo, že sporná pohledávka žalované byla přezkoumána na přezkumném jednání konaném dne 26. 6 .2009, a to za osobní přítomnosti stěžovatele. Nebyla popřena insolvenčním správcem, ani stěžovatelem či jiným insolvenčním věřitelem. Pokud byla pohledávka na přezkumném jednání zjištěna co do pravosti, výše a pořadí, není zásadně možné ji v rámci incidenčního sporu nebo mimo insolvenční řízení úspěšně popřít. Tento závěr odvolací soud opřel o ustanovení §201 insolvenčního zákona. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že dlužník v konkursu není ve smyslu §160 odst. 1 insolvenčního zákona osobou oprávněnou k podání návrhu na zahájení incidenčního sporu o popření pohledávky.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 29 ICdo 70/2015-203, odmítnuto pro nepřípustnost.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá tvrzení stěžovatele, že teprve na základě nabytí právní moci odsuzujícího pravomocného rozsudku trestního soudu, kterým byli podezřelí uznání vinnými z trestného činu podvodu a úvěrového podvodu, se řádně dozvěděl, že předmětné úkony byly učiněny v omylu. Proto před průkazným pravomocným rozsudkem v trestním řízení ani nebylo možné pohledávky žalované úspěšně popřít, příp. vést incidenční spor o jejich pravost. Rozhodnutí odvolacího soudu konkrétně vytýká, že nijak nezohlednil situaci, v níž neplatnost právních úkonů vyšla najevo až po přezkumném jednání.
9. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
13. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na jedinou otázku podústavního práva, a to zda byl stěžovatel v nyní projednávané věci legitimován k podání žaloby o popření pohledávky žalované.
14. Podle §190 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem. Podle §192 odst. 1 současně platí, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé, přičemž odst. 3 dále uvádí, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění. Z §201 konečně vyplývá, že zjištěná pohledávka nemůže být úspěšně popřena. V nyní projednávané věci je zřejmé, že pohledávka žalované zjištěna byla, nebylo proto možné ji popírat pozdější žalobou.
15. Ústavní soud se vedle časového rámce pro podání žaloby na popření pohledávky rovněž zaměřil na oprávnění dlužníka v konkursu k zahájení incidenčního sporu o popření pohledávky. Této otázce se ve své rozhodovací praxi již věnoval i Nejvyšší soud, kdy v nyní projednávané věci napadený rozsudek odvolacího soudu na tuto rozhodovací praxi odkazuje. Zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014, vyplývá závěr, že "za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel." Tento závěr je v prvé řadě zdůvodněn podstatou a účelem incidenčních sporů, kdy ustanovení §192 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona ve spojení s §201 insolvenčního zákona vychází z toho, že incidenční spory o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky se vedou za účelem zjištění popřené pohledávky. Proto lze dovodit závěr, že osoba, jejíž popěrné právo nemá vliv na zjištění pohledávky, není ani osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Mezi tyto osoby se řadí i dlužník za trvání konkursu vedeného na jeho majetek. V neposlední řadě je nutno přihlédnout ke specifikům konkursu. Této otázce se mimo jiné věnuje důvodová zpráva k novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z ní vyplývá, že "popěrné právo dlužníka se prosazuje (je účinné co do vlivu na zjištění pohledávky) v reorganizaci nebo v oddlužení, kde je dlužník osobou s dispozičními oprávněními a insolvenční správce má vesměs jen kontrolní pravomoci. Naopak, při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, kdy oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přechází na insolvenčního správce, není dlužníkovo popření bráno (pro účely insolvenčního řízení) v potaz." Uvedené závěry platí bez ohledu na to, kdy vyšly najevo skutečnosti, pro něž by bylo možné podat incidenční žalobu.
16. Z uvedeného je zřejmé, že v nyní projednávané věci nebyl stěžovatel oprávněn k podání žaloby na popření pohledávky žalované. Odvolací soud proto svým rozhodnutím, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nijak nepochybil a z jeho strany nedošlo k žádnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.
17. Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu