ECLI:CZ:US:2016:1.US.515.16.1
sp. zn. I. ÚS 515/16
Usnesení
soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavních stížností stěžovatele Ahmada Parwize Aarianpura, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 14 To 67/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 č. j. Nt 414/2014-662 a proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 16. 2. 2016 č. j. MSP-599/2014-MOT-T/96, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 515/16 a sp. zn. I. ÚS 712/16, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 515/16 a sp. zn. I. ÚS 712/16 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 515/16.
II. Vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 16. 2. 2016 č. j. MSP-599/2014-MOT-T/96 se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 15. 2. 2016 ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, kterými bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických pro trestný čin podplácení veřejného činitele, kterého se měl dopustit v souvislosti s veřejnou zakázkou na dodávku elektronických dveřních zámků. Dne 2. 3. 2016 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR, kterým tento povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů a ministra k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
3. Nyní dotčené ústavní stížnosti byly podány týmž stěžovatelem, napadají rozhodnutí vydaná v rámci jednoho, vydávacího, řízení a týkají se téže věci. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity tyto věci spojil ke společnému řízení.
4. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti byla spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
5. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
6. V projednávaném případě považuje Ústavní soud uvedené podmínky za splněné. Výkon napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti je potenciálně způsobilý závažného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; navíc v případě realizace vydání stěžovatele k trestnímu stíhání by případný následný vyhovující nález Ústavního soudu ve stěžovatelově věci nevyvolal z hlediska faktické situace stěžovatele již žádné účinky. Podle Ústavního soudu pak odložení vykonatelnosti dotčeného rozhodnutí není rozporné s žádným důležitým veřejným zájmem ani nezpůsobí nepoměrně větší újmu žádným třetím osobám.
7. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu