ECLI:CZ:US:2016:1.US.517.16.1
sp. zn. I. ÚS 517/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CANDY, spol. s r.o., IČ: 601 08 355, se sídlem Pardubice, Hradčanská 403, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha 1 - Staré Město, Valentinská 92/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2430/2015-186 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. února 2015 č. j. 23 Co 516/2014-166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a obchodní společnosti SAMOHÝL, a. s., IČ: 259 28 996, se sídlem Lomnice nad Popelkou, Smetanova 1058, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. února 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka i vedlejší účastnice jsou obchodními společnostmi, které podnikají na trhu s krmivy pro zvířata. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 3. února 2015 č. j. 23 Co 516/2014-166 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 26. června 2014 č. j. 107 C 126/2012-141, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 100 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat smluvní pokutu za porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytnutí a využití obchodních údajů, o ochraně obchodního tajemství a pravidlech vzájemného obchodování ze dne 1. srpna 2010, v níž se stěžovatelka zavázala poskytovat vedlejší účastnici obchodní režim nejvyšších výhod, které poskytne jinému smluvnímu partnerovi. Konkrétně měla tuto povinnost porušit tím, že dopisem ze dne 27. dubna 2012 oznámila vedlejší účastnici, že končí s poskytováním slev, a poté při fakturaci dne 23. května 2012 jí neposkytla slevu na zboží, ač jiným odběratelům slevy neodejmula.
3. Z odůvodnění uvedeného rozsudku se podává, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti uvedené smlouvy, včetně ujednání o smluvní pokutě, když s ohledem na okolnosti jejich sjednání nelze dovodit, že by byly v rozporu s dobrými mravy (§1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve spojení s §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013). Protože v obchodněprávních vztazích se neuplatní §49 občanského zákoníku (srov. §267 odst. 2 obchodního zákoníku), není právně významné tvrzení stěžovatelky o tom, že smlouvu uzavřela pod nátlakem za nevýhodných podmínek. Při hodnocení okolností uzavření smluvního vztahu účastnic soud prvního stupně správně vycházel z jejich obchodní síly (výše obratu), z něhož sice vyplývá, že stěžovatelka je slabším ekonomickým subjektem než vedlejší účastnice, nejde ale ani o subjekt malý. Povinnosti účastnic, zakotvené ve smluvním vztahu, přitom nelze považovat za nevyvážené. Plněním povinností vedlejší účastnice poskytovat obchodní informace měla stěžovatelka možnost získat podrobné údaje o konečných odběratelích svého zboží. Naproti tomu její závazek poskytovat "tzv. doložku nejvyšších výhod", spočívající ve srovnatelných výhodách, které poskytuje svým jiným odběratelům, není znevýhodňující, neboť povinností stěžovatelky bylo pouze dodávat vedlejší účastnici zboží za stejných nejlepších podmínek jako ostatním. Závěrem odvolací soud dodal, že smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč je přiměřená, a to při zohlednění povahy daného obchodního závazkového vztahu, ekonomické síly účastnic a významu a hodnoty zajišťované povinnosti, a tudíž není důvod pro její moderaci podle §301 obchodního zákoníku. Rovněž není přiznání nároku na její zaplacení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku). Měla to být ostatně právě stěžovatelka, která vědomě a jednostranně porušila smluvní ujednání.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") shledal přípustným, nikoliv však důvodným. V rozsudku ze dne 3. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2430/2015-186 uvedl, že v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat ujednání o smluvní pokutě jako neplatné podle §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. Soudy obou stupňů toto východisko nicméně respektovaly (nijak se od něj neodchýlily) a ve svých rozhodnutích zvažovaly konkrétní okolnosti daného případu. Neshledaly přitom ani rozpor s dobrými mravy, ani že by výkon práva vedlejší účastnice odporoval zásadám poctivého obchodního styku. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce neplatnosti předmětné doložky pro její neurčitost. Z těchto důvodů tak dovolání stěžovatelky zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v její věci rozhodovaly pouze formálně, aniž by věnovaly dostatečnou pozornost materiální stránce sporu. Tím měly nejen porušit její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, nýbrž rovněž poskytnout ochranu subjektu, který zneužíval svého postavení na trhu, zásadním způsobem porušoval sjednané smlouvy a vnucoval obchodním partnerům zcela nevýhodné obchodní podmínky, když neobchodování s ním bylo pro třetí strany likvidační. Jeho jednání bylo v rozporu se základními zásadami soukromého práva. Jednostranné nastavení sankcí proti stěžovatelce, kdy vedlejší účastnice mohla bez dalšího porušovat své povinnosti, aniž by jí za to hrozila jakákoliv sankce, je podle názoru stěžovatelky v hrubém rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že poskytnutí doložky nejvyšších výhod, na jejímž základě měla povinnost poskytovat vedlejší účastnici veškeré výhody, slevy a bonusy, které poskytuje jiným odběratelům, a to kumulativně, nelze považovat za znevýhodňující.
III.
Vlastní posouzení
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v rámci svého stížnostního žádání výslovně navrhla zrušení pouze rozsudku odvolacího soudu. Protože se však její námitky týkají i rozsudku dovolacího soudu, který je v ústavní stížnosti rovněž zmíněn, bylo namístě považovat její ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu, aniž by ji bylo v tomto ohledu nutné vyzývat k upřesnění (odstranění vad) návrhu [srov. nález ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. dubna 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice].
8. Pokud jde o vlastní hodnocení ústavní stížnosti, ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze přitom vztáhnout i na projednávanou věc.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně platnosti smlouvy, kterou v minulosti uzavřela s vedlejší účastnicí, resp. ohledně platnosti v ní obsaženého ujednání o smluvní pokutě. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn přehodnocovat uvedené právní závěry toliko z hlediska jejich zákonnosti či správnosti. V rámci svého ústavněprávního přezkumu může hodnotit pouze to, zda se obecné soudy tím, že svá rozhodnutí založily právě na tomto právním závěru, nedopustily porušení základních práv a svobod stěžovatelky, v tomto případě zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle Ústavního soudu tomu tak ale není. Ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou existence nároku vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty, nelze spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, který by v tomto řízení otevíral prostor pro jeho kasační zásah. Odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu (a to i pokud jde o otázku namítaného rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku a §265 obchodního zákoníku) náležité a přesvědčivé, přičemž v podrobnostech postačí odkázat na jeho relevantní části. Samotná skutečnost, že podle stěžovatelky mělo být o nároku vedlejší účastnice rozhodnuto jinak, není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu