ECLI:CZ:US:2016:1.US.526.16.1
sp. zn. I. ÚS 526/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Y. K. a 2) nezl. K. K., zastoupených Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 - Vinohrady, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 10. 11. 2015 č. j. MSP-2110/2008-MOT-T/58, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 14 To 62/2015, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. Nt 413/2014-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 2. 2016, se stěžovatelé Y. K. (dále jen „stěžovatel“) a K. K. (dále jen „stěžovatelka“) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, a usnesení obecných soudů, kterými bylo vysloveno, že vydání stěžovatele je přípustné. Napadenými rozhodnutími je podle názoru stěžovatelů zasahováno do jejich rodinného života v rozporu s čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Pokud jde o stěžovatele, napadená rozhodnutí podle něj zasahují také do jeho práva zaručeného čl. 3 a čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny.
V předmětné věci došlo k tomu, že Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze zamítnuta. Ministr spravedlnosti poté rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím povolil podle §97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace na základě žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 7. 10. 2014, č. j. 35/3-3-05, a to pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle čl. 159 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace.
Stěžovatelé předně uvádí, že jsou si vědomi, že podstata jejich námitek směřuje proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím soudů, přičemž napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno již 25. 8. 2015 a v této souvislosti je stěžovatelům znám právní názor ohledně lhůt k podání ústavní stížnosti, obsažený zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13. I přesto však mají stěžovatelé za to, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadeným soudním rozhodnutím může být zachována i v případě, že je podána do dvou měsíců poté, kdy bylo stěžovateli doručeno v záhlaví uvedené rozhodnutí ministra spravedlnosti, resp. kdy se o tomto rozhodnutí dozvěděla stěžovatelka, k čemuž je v ústavní stížnosti uvedeno následující.
Stěžovatelka, která je dcerou stěžovatele, nebyla vůbec účastníkem žádného z předcházejících řízení, proto nemohla dosud před žádným orgánem, včetně soudů, uplatnit svá tvrzení o tom, že rozhodnutím o vydání jejího otce (stěžovatele), bude zasaženo do jejího rodinného života, a to způsobem, který se neslučuje s mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud je tak její jedinou možností, jak se ochrany svého práva na rodinný život domáhat. Opakovaný zásah do rodinného života stěžovatelé spatřují v neustále se opakujícím extradičním řízení, které je třetí v řadě, a stěžovatelé jsou již od roku 2006 vystaveni nejistotě, zda a kdy přesně dojde k vydání stěžovatele. V českém právním řádu v případě stěžovatelky absentuje efektivní prostředek nápravy k ochraně jejího práva na rodinný život, což způsobuje, že lhůta pro podání ústavní stížnosti by měla být zachována s ohledem na §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť je podána do dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatelka o bezprostřední hrozbě zásahu do jejího rodinného života dozvěděla z přípisu ministra spravedlnosti ze dne 14. 12. 2015, který obsahuje sdělení, že je vydání stěžovatele povoleno.
Stran včasnosti ústavní stížností mají stěžovatelé dále za to, že by ústavní stížnost měla být posouzena případně podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelé jsou totiž toho názoru, že otázkou soukromého a rodinného života cizince a jeho nezletilého dítěte, které je občanem České republiky, v případě hrozící extradice, se judikatura prozatím nezabývala. Přitom nepochybně případ stěžovatelů, kdy extradice zasahuje nejen do rodinného života cizince, ale také jeho dítěte, občana České republiky, nebude ojedinělý.
Pokud jde o důvodnost ústavní stížnosti, stěžovatel uvádí, že jeho vydání je v rozporu s čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, neboť mu hrozí nespravedlivý proces, v jehož důsledku bude svévolně zbaven svobody, resp. ruské orgány se na něm dopustí nelidského zacházení buď během vyšetřování, nebo následně během výkonu trestu. Navíc trestní stíhání vedené proti jeho osobě bylo již v roce 2009 v Rusku zastaveno, což stěžovatel v řízení před soudy doložil. Stěžovatel namítá, že v jeho věci rozhodující soudy, ani ministr spravedlnosti, však hlediska čl. 3 a čl. 6 Úmluvy nehodnotily v intencích, které vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přičemž odkazuje na rozhodnutí ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering proti Spojenému království. Tím, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, došlo podle stěžovatele také k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Porušení citovaného článku Listiny spatřuje stěžovatel dále v tom, že mu napadené rozhodnutí ministra vnitra nebylo řádně doručeno, nýbrž o jeho existenci byl stěžovatel pouze informován přípisem ze dne 14. 12. 2015.
Oba stěžovatelé pak v ústavní stížnosti namítají, že soudy ani ministr spravedlnosti vůbec neposuzovaly dopad extradice do rodinného a soukromého života stěžovatelů, jakož ani hledisko nejlepších zájmů dítěte. Vrchní soud v napadeném usnesení toliko konstatoval, že obecně zásah do rodinného života je dle Úmluvy možný a tudíž je možné zasáhnout extradicí i do rodinného života stěžovatelů. Absentuje však jakékoliv hodnocení legitimního cíle takového zásahu a jeho nezbytnosti v demokratické společnosti. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva: Radovanovic proti Rakousku, Boultif proti Švýcarsku a Üner proti Holandsku.
V ústavní stížnosti je dále uvedeno, že vůči stěžovatelce má stěžovatel dlouhodobě jako rodič povinnost výchovy a výživy danou i soudním rozhodnutím, přičemž vztah stěžovatele i stěžovatelky je naplňován rovněž fakticky a mají k sobě skutečné, nikoliv jen formální vazby. Probíhající extradiční řízení se přitom zjevně podepsalo již i na psychickém stavu stěžovatelky, který vyústil i v sebezničující tendence, pro které byla hospitalizována v psychiatrickém zařízení. Zájem na ochraně práv obou stěžovatelů, s ohledem na shora uvedené, podle stěžovatelů zcela zjevně převažuje nad zájmem České republiky na vydání stěžovatele, který je obviněn z trestné činnosti ekonomického rázu, ke které došlo již před více jak osmnácti lety.
Dne 21. 3. 2016 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele ze dne 20. 3. 2016 na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti o přípustnosti jeho vydání, tedy více jak měsíc po doručení stěžovatelovy ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda je stěžovatelka aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, neboť nebyla, na rozdíl od stěžovatele, účastníkem předchozího řízení o přípustnosti vydání před obecnými soudy, ani o povolení vydání ministrem spravedlnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, která „tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem“. Jelikož stěžovatelka (zjevně) nebyla účastníkem řízení, ze kterého vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo by možné uvažovat ve vztahu ke stěžovatelce o její aktivní legitimaci toliko v případě, pokud by napadená rozhodnutí mohla být ve vztahu k ní hodnocena jako tzv. jiný zásah.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu nutno obecně chápat tak, že zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78).
Uvedené obecné vymezení jiného zásahu však nevylučuje, aby v odůvodněných případech i pravomocné rozhodnutí, které je výsledkem řádné rozhodovací pravomoci orgánu veřejné moci, bylo ve vztahu k osobě, která nebyla podle příslušných procesních předpisů účastníkem řízení, ze kterého takové rozhodnutí vzešlo, považováno za jiný zásah ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 768/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 224/43 SbNU 505)]. Jedná se však o výjimku z uvedeného pravidla, podle kterého aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí má pouze ta osoba, která byla účastníkem v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno a nemůže to tedy za ni učinit osoba jiná, neboť zákon o Ústavním soudu obecně nepřipouští actiones populares (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007.). Důvody pro uplatnění uvedené výjimky však v nyní projednávané věci, jak je dále vysvětleno, nebyly shledány.
Extradiční řízení, v jehož rámci je posuzována žádost cizího státu o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody, má povahu řízení o trestněprávní sankci. Obecně platí, že trestněprávní sankce, ač primárně směřuje vůči osobě trestně stíhané, resp. osobě, o jejíž vydání jde, má zpravidla negativní dopad rovněž na další osoby blízké dané osobě. Vydání osoby do cizího státu pak, obdobně jako sankce trestněprávní povahy, uložená osobě trestně stíhané, zejména pokud jde o omezení osobní svobody, zpravidla představuje rovněž zprostředkovaný zásah (různé intenzity) do soukromí a rodinného života příslušníků rodin těchto osob, zvláště pak nezletilých dětí. Jde však o zásah ústavním pořádkem přípustný a předvídaný, který nevyžaduje, aby bylo takto dotčeným nezletilým dětem umožněno domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob (otce), když podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 921/14 ze dne 19. 3. 2014).
V rámci extradičního řízení nositelem celého souboru práv na soudní ochranu, pod jejíž ochranou jsou i práva garantovaná čl. 8 a čl. 13 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny a rovněž osobou oprávněnou v dané věci podat ústavní stížnost, je sám stěžovatel, nikoliv stěžovatelka jako jeho nezletilá dcera.
Ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím ministra spravedlnosti, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, tak musel Ústavní soud hodnotit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele, je třeba uvést následující.
Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
Ústavní soud zastává názor, že povahu "konečného" rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení má jak napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele (§95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), tak napadené usnesení vrchního soudu, který v řízení o přípustnosti jeho vydání rozhodoval o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně [§147 a násl. trestního řádu].
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, vydaného na základě stanoviska pléna přijatého podle §23 zákona o Ústavním soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13), uvedl, že podmínění rozhodnutí o povolení vydáním rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné (§95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), představuje ve vztahu k osobě, o jejíž vydání jde, nejvyšší možnou právní garanci z hlediska vnitrostátního práva, že jeho realizací nedojde k porušení jejích základních práv a svobod. Pokud přitom soud rozhodne, že je dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání podle §91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, pak Ministerstvo spravedlnosti vyžadujícímu státu pouze oznámí, že vydání povolit nelze (§97 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), aniž by o nepovolení vydání bylo formálně rozhodováno. Z uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že ministr spravedlnosti v rámci řízení o vydání ani nepřezkoumává ani nenahrazuje rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a jeho věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu ve smyslu §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, což je zároveň i jediný způsob, jakým může dosáhnout zrušení těchto rozhodnutí a změny v nich obsaženého právního názoru.
Jinak se ale vlastní rozhodování ministra spravedlnosti omezuje pouze na zjištění, zda v otázce přípustnosti vydání soud pravomocně rozhodl a zda nenastala některá ze skutečností uvedených v §97 odst. 2, 4 a 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nebo případně jiná skutečnost (viz níže), která by navzdory uvedenému rozhodnutí představovala právní překážku povolení vydání. Ministr spravedlnosti je sice oprávněn nepovolit vydání i v případě, kdy soud vyslovil jeho přípustnost, tato skutečnost však nezakládá důvod k tomu, aby bylo jeho rozhodování považováno za opravný prostředek proti rozhodnutím soudů. Smysl tohoto uvážení se totiž omezuje především na zohlednění politických aspektů vydání, které z povahy věci nemohou být předmětem soudního rozhodování. Výklad, který by jej naopak stavěl do role další instance v soudním řízení o přípustnosti vydání, by byl s ohledem na jeho postavení orgánu moci výkonné v rozporu s ústavně vymezenou dělbou moci. Vedle uvedeného je ministr spravedlnosti, v rámci rozhodování o povolení vydání, povinen sám posoudit, zda by realizace vydání neznamenala porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Z těchto důvodů může osoba, o jejíž vydání jde, podat ústavní stížnost jak proti rozhodnutí vrchního soudu vydanému v řízení o přípustnosti vydání, tak proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Obě tato rozhodnutí se totiž navzájem odlišují svým účelem a předmětem posouzení, pročež mají z hlediska řízení před Ústavním soudem povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon této osobě poskytuje k ochraně jejího práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Uvedené závěry se promítají do hodnocení otázky včasnosti ústavní stížnosti podané stěžovatelem, která musí být posuzována v případě každého z těchto napadených rozhodnutí samostatně od jeho doručení. Jak vyplývá z příslušného soudního spisu, napadené rozhodnutí stížnostního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 1. září 2015, a tedy ústavní stížnost proti němu, jakož i jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, byla podána opožděně.
Na shora uvedených závěrech přitom nic nemůže změnit odkaz stěžovatelů na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v uvedeném ustanovení je upravena výjimka z povinnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. V nyní posuzované věci se však o nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání uvedených procesních prostředků nejedná.
III.
Protože ústavní stížnost stěžovatele byla v části, ve které směřovala proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele, podána včas, přistoupil Ústavní soud k jejímu věcnému projednání. Dospěl přitom k závěru, že je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že předmětnou problematikou se zabýval v nálezu jiného stěžovatele, vedeného pod sp. zn. III. ÚS 665/11, jenž reflektoval právní závěry, vyslovené ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13.
Jak je již výše uvedeno, rozhodování o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do cizího státu je svěřeno soudům, které se touto otázkou obligatorně zabývají v samostatném řízení. Ministr spravedlnosti může o povolení vydání rozhodnout až po skončení tohoto řízení, a to pouze za předpokladu, že soudy neshledaly existenci žádného z důvodu nepřípustnosti vydání. V opačném případě by o žádosti o vydání do cizího státu vůbec nerozhodoval a řízení o vydání by skončilo pouhým oznámením, že vydání nelze povolit.
Skutečnost, že ministr spravedlnosti je v otázce přípustnosti vydání vázán právním názorem soudu, který není oprávněn ani přehodnocovat, ani nahrazovat, se promítá i do rozsahu přezkumu jeho rozhodnutí o povolení vydání v řízení o ústavních stížnostech. Pokud by přitom vyšlo najevo, že ministr spravedlnosti povolil vydání v rozporu s rozhodnutím soudu, kterým byla vyslovena jeho nepřípustnost, nebo ještě před pravomocným skončením soudního řízení o jeho přípustnosti, pak by jeho postup musel být hodnocen jako flagrantní porušení zákona (neboli svévole), jímž by ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny odepřel stěžovateli soudní ochranu jeho základních práv a svobod. Uvedené však v projednávaném případě nenastalo.
Ministr spravedlnosti musí dále při svém rozhodování vždy zvažovat, zda předmětné rozhodnutí soudu není založeno na skutkových zjištěních, která v důsledku plynutí času přestala být aktuální, a tedy zda jej i nadále lze považovat za relevantní podklad pro případné povolení vydání. Pokud by tomu tak totiž nebylo, byl by povinen vydání nepovolit, aniž by byl sám oprávněn rozhodnout, zda je případné vydání přípustné i za těchto změněných poměrů. Jednou ze skutečností, která by jednoznačně zpochybňovala přípustnost vydání a k níž by navíc došlo rozhodnutím orgánu veřejné moci, je dodatečné udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podle názoru Ústavního soudu ale toto ustanovení neumožňuje povolit vydání ani v případě, že nebylo pravomocně skončeno řízení žádosti osoby, o jejíž vydání jde, o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí, že by takové řízení probíhalo a taková skutečnost nevyplývá ani ze spisového materiálu.
Ústavní soud dodává, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat důvody, pro které ministr spravedlnosti za situace, kdy soud rozhodnutím vyslovil, že vydání je přípustné, a zároveň nebyl dán ani žádný důvod, který by zpochybňoval aktuálnost skutkových zjištění, na jejichž základě soud tento závěr učinil, nevyužil své oprávnění vydání nepovolit. Předmětné oprávnění je výrazem politického rozměru jeho rozhodování o vydání do cizího státu, které lze považovat za projev státní suverenity [srov. nález ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.), bod 26]. V rámci svého uvážení tak ministr spravedlnosti zkoumá i další, tj. politické (a v jejich rámci především zahraničněpolitické) aspekty vydání konkrétní osoby do cizího státu, které z povahy věci nemohou být zákonem blíže vymezeny a jejichž kontrola či hodnocení z hlediska účelnosti přirozeně není věcí moci soudní, nýbrž se uplatňuje v rovině ústavně politické odpovědnosti.
Pokud stěžovatel namítá, že je jeho vydání v rozporu s čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, neboť mu hrozí nespravedlivý proces, v jehož důsledku bude svévolně zbaven svobody, resp. ruské orgány se na něm dopustí nelidského zacházení buď během vyšetřování, nebo následně během výkonu trestu, Ústavní soud, aniž by jakkoliv bagatelizoval v minulosti v některých případech prokázané porušování principů spravedlivého (řádného) procesu, k nimž v Ruské federaci došlo, zdůrazňuje, že nelze vycházet ze závěru, že vydání do Ruské federace je automaticky nepřípustné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1142/13). Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí skutečnosti, které by takovému závěru nasvědčovaly. V této souvislosti lze poukázat na napadené usnesení Městského soudu v Praze, do jehož výroku byly převzaty ujištění a záruky Generální prokuratury Ruské federace, resp. jejich konkrétní body, garantující dodržení principů spravedlivého procesu a ochrany před nezákonným zacházením, včetně možností jejich dodržování.
Námitky stěžovatele ohledně dopadu extradice do jeho rodinného a soukromého života míří svou podstatou do oblasti přípustnosti vydání, resp. proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, čehož si je sám stěžovatel vědom (čl. II. ústavní stížnosti). Jak je však shora uvedeno, ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím o přípustnosti vydání byla podána stěžovatelem opožděně, a Ústavní soud proto není oprávněn je meritorně přezkoumat.
Ze shora uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nepodařilo. Takovým zásahem přitom nemůže být ani namítaná skutečnost, že napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti nebylo stěžovateli řádně doručeno, neboť ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla podána včas a napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti k ní bylo připojeno.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost v části, která míří proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 10. 11. 2015 č. j. MSP-2110/2008-MOT-T/58, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. Ústavní soud nepovažoval za nutné se zabývat dodatečným návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť o předmětné ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratším termínu od podání tohoto návrhu na odložení vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu