ECLI:CZ:US:2016:1.US.534.16.1
sp. zn. I. ÚS 534/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 č. j. 6 Tdo 1255/2015-30 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 5 To 55/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jimiž podle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces a principy presumpce neviny a in dubio pro reo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6. odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu byla vydána v trestní věci stěžovatele, v níž byl rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. K odvolání stěžovatele i státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž zrušil předchozí rozsudek městského soudu, a to pro stylistickou neobratnost v popisu skutku; jinak se však ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu. Vrchní soud tedy uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a k trestu zákazu výkonu realitní činnosti a podnikání v tomto oboru na pět let a dále stěžovatele zavázal nahradit poškozené škodu ve výši 5.827.031 Kč. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že, zestručněno, v úmyslu získat majetkový prospěch nezákonným prodejem nemovitostí bez vědomí jejich skutečných vlastníků zprostředkoval sepsání dvou kupních smluv, jejichž předmětem byl prodej dotčených nemovitostí, a to s vědomím, že osoby vydávající se zde za vlastníky pozemků nejsou jejich skutečnými vlastníky, přičemž poškozená společnost jako kupující již na úhradu kupní ceny zaplatila celkem částku 17.896.450 Kč (z čehož částka 5.386.894 Kč zůstala deponována v advokátní úschově, zbytek byl převeden na jiný účet a obratem vybrán), ke vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí však nakonec nedošlo, a to kvůli administrativním překážkám na straně katastrálního úřadu a následnému šetření Policie ČR; poškozené tak měla být způsobena škoda ve výši 12.509.556 Kč a ve výši 82.013.894 Kč jí měla hrozit.
3. Vrchní soud takto rozhodl poté, co doplnil dokazování mimo jiné výslechem znalce z oboru kybernetika a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení v dalších věcech stěžovatele, přičemž posléze ve shodě s městským soudem uzavřel, že další navrhované důkazy výslechem svědků nemohly zvrátit rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť soudy měly k dispozici dostatek objektivních důkazů prokazujících jeho trestnou činnost. Vrchní soud nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatele, včetně toho, že strůjcem předmětné transakce jsou jiné osoby než on a že on neměl žádné podezření ohledně pravé totožnosti žen vystupujících jako prodávající, které poprvé viděl až v rámci inkriminovaného obchodu. V tomto ohledu přitom vrchní soud poukázal i na dodatek znaleckého posudku v řízení vypracovaného, jehož zjištěními bylo vyvráceno uvedené tvrzení stěžovatele a zároveň potvrzena verze udávaná poškozenou a dalšími svědky. Ze zkoumání dokumentů nalezených v počítači užívaném stěžovatelem vyplynulo, že stěžovatel se na předmětný "obchod" dlouho dopředu připravoval vymýšlením legend, jejichž příprava logicky vyústila v "obstarání" falešných prodávajících.
4. Proti rozsudku vrchního soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v daném případě neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a rovněž připomněl, že soudy v trestním řízení hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Navíc jsou vázány obžalobou v tom smyslu, že o jiném skutku či o skutku jiných osob, než je uvedeno v obžalobě, nejsou oprávněny rozhodovat; proto nemůže podle Nejvyššího soudu uspět stěžovatelova námitka stran nedostatečného zjišťování případné trestné činnosti dalších osob zainteresovaných v daném případě. Nejvyšší soud pak nevyhověl ani dalším dovolacím námitkám stěžovatele.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v prvé řadě potvrzuje, že je nepochybné, že k trestné činnosti v dané věci došlo, ovšem je podle něj otázkou, kdo a v jakém rozsahu o podvodném úmyslu a scénáři podvodného jednání věděl; přitom jeho vina podle jeho názoru nebyla jednoznačně prokázána. Stěžovatel poukazuje na selektivnost při zjišťování skutkového stavu věci orgány činnými v trestním řízení a kritizuje, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy či úkony (výslechy svědků, pokus o zjištění toku finančních prostředků), což podle něj degraduje zjištění soudů na pouhé domněnky. Vrchní soud navíc podle něj porušil princip presumpce neviny, neboť při hodnocení výpovědí svědků, kteří byli rovněž zainteresováni na předmětném prodeji a pomáhali jej realizovat, uvedl, že u nich nebylo prokázáno, že by jako stěžovatel věděli, že se jedná o podvod. Vrchní soud tak podle stěžovatele k hodnocení části důkazů došel až poté, co učinil explicitní závěr o jeho vině. Dále stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že se při závěru o jeho vině opřel namnoze o závěry znalce, který sice nezjistil manipulaci s daty dokumentů v počítači, nicméně její možnost nedokázal vyloučit. K dotazu stěžovatele potom nadto připustil, že je možné data změnit bez možnosti zpětného dohledání takové změny. Podle stěžovatele je přitom absurdní, aby sám v případě tak sofistikované trestné činnosti ponechával v počítači dokumenty, které by jej z ní usvědčovaly, a naopak si lze dobře představit situaci, kdy by byl takovýto "důkaz" využit záměrně proti jeho osobě skutečným pachatelem. Proto má stěžovatel za to, že vrchní soud v jeho případě rovněž porušil zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel posléze uzavírá, že vůbec celé trestní řízení vnímá jako nespravedlivé, a to zejména proto, že nebyly zjišťovány všechny okolnosti dané trestné činnosti, včetně toho, že nebylo dostatečně pátráno po dalších osobách účastných na daném skutku, včetně nastrčených osob prodávajících. Stěžovatel upozorňuje, že sám byl zjevně zneužit jinými osobami, které trestnou činnost skutečně naplánovaly, a posléze za činnost, kterou vykonával v dobré víře, odsouzen pro něco, co nespáchal.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svými námitkami brojí zejména proti procesu dokazování, respektive hodnocení důkazů, k čemuž ovšem Ústavní soud připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti soudů (zde zejména odvolacího), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Ústavní soud může tedy toliko posoudit soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů v tomto ohledu s ústavními principy spravedlivého procesu; jejich porušení přitom v nyní posuzovaném případě neshledal. Vrchní soud se zabýval stěžovatelem navrženými důkazy a jejich neprovedení srozumitelně a logicky odůvodnil (pro nadbytečnost). Svůj závěr o vině stěžovatele potom nezaložil výlučně na zjištěních znalce, ale poukázal i na další důkazy - zejména výslechy svědků - jež potvrzovaly skutečnosti vyplývající ze zkoumání znalce. Nedošlo tudíž k porušení zásady in dubio pro reo, neboť vrchní soud neměl o zjištěném skutkovém stavu věci důvodné pochybnosti. Rovněž nebyl porušen ani princip presumpce neviny, neboť z napadeného rozhodnutí vrchního soudu je patrné, že závěr o vině stěžovatele byl učiněn po pečlivém uvážení všech okolností případu, respektive všech důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pasáže napadeného rozhodnutí citované stěžovatelem v ústavní stížnosti pak vyplývá, že vrchní soud posuzoval zvlášť obezřetně výpovědi svědků, kteří se účastnili předmětného podvodného prodeje a byli na něm hmotně zainteresováni, ovšem u těchto osob nebylo prokázáno, že by o onom podvodu věděli. Naopak u stěžovatele měl vrchní soud - po zhodnocení všech důkazů - za prokázáno, že o daném podvodu věděl; srovnání stěžovatele s oněmi dalšími osobami tedy bylo učiněno až v návaznosti na celkové hodnocení případu a v řízení provedených důkazů. Konečně pokud stěžovatel poukazuje na nedostatky celého postupu orgánů činných v trestním řízení co do objasňování všech okolností spáchané trestné činnosti, ani tyto námitky zjevně nesvědčí o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud sice stěžovateli přisvědčuje, že je jistě záhodno, aby došlo k osvětlení všech okolností předmětné trestné činnosti a byli stíháni všichni její pachatelé, případně včetně podvodných prodávajících. Nicméně v řízení před obecnými soudy byl posuzován trestný čin stěžovatele jako obžalovaného, který se nemůže své viny zprostit poukazem na zapojení dalších osob do dotčené trestné činnosti. Stěžovatelova vina za skutek popsaný ve výroku napadeného rozhodnutí vrchního soudu přitom byla tímto soudem shledána bez důvodných pochybností, přičemž vrchní soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vypořádal se se všemi relevantními námitkami a argumenty stěžovatele. Totéž posléze učinil i dovolací soud ve svém usnesení napadeném ústavní stížností.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani ústavních principů a zásad trestního řízení. Podanou ústavní stížnost proto bylo namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu