ECLI:CZ:US:2016:1.US.548.16.1
sp. zn. I. ÚS 548/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 3572/2015-533, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým podle stěžovatelky bylo porušeno ústavně zaručené právo její a jejího nezletilé dcery na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení o úpravu výchovy a výživy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, a to konkrétně v návaznosti na návrh stěžovatelky na přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v České Lípě, podaný v červnu a srpnu 2014. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelčin návrh v srpnu 2014 usnesením zamítl a toto rozhodnutí bylo následně v listopadu 2014 k odvolání stěžovatelky potvrzeno Městským soudem v Praze. Stěžovatelka se následně bránila dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl usnesením napadeným ústavní stížností jako nedůvodné. Nejvyšší soud obecně shledal, že při změně okolností určujících příslušnost soudu ve věcech péče o nezletilé lze rozhodnout o přenesení příslušnosti na jiný soud podle §177 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, a to i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení. Rozhodným hlediskem při zvažování rozhodnutí o přenesení příslušnosti je přitom zájem nezletilého na takovém postupu v konkrétním řízení. Z hlediska zájmu nezletilého je pak třeba zvážit všechny okolnosti daného případu, tak aby poměry nezletilého byly upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době, tedy aby soudní ochrana práv nezletilého byly poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných průtahů (zejména je tedy nutno zvážit povahu konkrétního řízení, jeho stadium, provedené důkazy, dobu, kdy došlo ke změně poměrů nezletilého). V posuzované věci stěžovatelky se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil s jejím názorem, že je v zájmu nezletilé přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v České Lípě, v jehož obvodu nezletilá se stěžovatelkou bydlí od dubna 2013. Řízení ve věci totiž bylo zahájeno v listopadu 2011, Obvodní soud pro Prahu 5 vydal předběžné opatření a provedl řadu úkonů přípravy jednání, ve věci několikrát nařídil jednání, vyslechl stěžovatelku jako účastnici řízení a prostřednictvím dožádaného zahraničního soudu byl proveden rovněž výslech otce, to vše předtím, než stěžovatelka v červnu 2014 navrhla přenesení příslušnosti soudu. Proto i když se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost soudu, je podle Nejvyššího soudu stále v zájmu nezletilé, aby v dané věci rozhodl obvodní soud, který je s věcí již náležitě obeznámen a který tak s větší pravděpodobností učiní snadněji, rychleji a s plnou znalostí věci než Okresní soud v České Lípě. Přitom je samozřejmě možné některé další důkazy (doplňující výslech stěžovatelky, zprávu o aktuálních poměrech nezletilé) v řízení před obvodním soudem provést ve spolupráci s dožádanými orgány veřejné moci, v jejichž obvodu má nezletilá své aktuální bydliště.
3. Stěžovatelka se je přesvědčena, že Nejvyšší soud sice dospěl ke správnému právnímu závěru ohledně možnosti přenesení místní příslušnosti obecně, avšak nesprávně jej aplikoval v nyní posuzovaném případě. Přitom nepřenesení místní příslušnosti, ačkoli k tomu byly splněny zákonné podmínky, zakládá podle stěžovatelky porušení práva na zákonného soudce, a tedy i práva na spravedlivý proces. V posuzovaném pak podle stěžovatelky nelze mít za to, že soudem, který je nejblíže nezletilé, je Obvodní soud pro Prahu 5, neboť jeho dosavadní skutková zjištění se vztahují k období do roku 2013. S ohledem na následné změny v poměrech nezletilé i stěžovatelky tato zjištění již nelze považovat za relevantní pro rozhodnutí ve věci, nýbrž bude nutné znovu důkladně prošetřit poměry nezletilé, stěžovatelky i otce nezletilé. Možnost, že by tak mohlo být učiněno cestou dožádání Okresního soudu v České Lípě, respektive orgánu sociálně-právní ochrany dětí v České Lípě, jak zmínil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatelka považuje za paradoxní. Stávající situace je tak podle stěžovatelky nevhodná a příliš zatěžující, a to jak z pohledu procesní ekonomie (nutnost provedení úkonů navíc prostřednictvím dožádaných orgánů), tak z pohledu samotné stěžovatelky, která kupříkladu musí vynaložit zvýšené náklady na účast na jednání soudu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Stěžovatelka sice poukazuje na porušení svého práva na zákonného soudce, respektive práva na spravedlivý proces, jinak ovšem opakuje námitky a argumenty, které již byly zváženy Nejvyšším soudem. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom obsahuje velmi podrobné odůvodnění, a to i v části aplikace právní úpravy na konkrétní případ stěžovatelky, z níž je patrné, že Nejvyšší soud posuzoval všechny okolnosti případu relevantní pro určení místně příslušného soudu v dané věci z hlediska nejlepšího zájmu nezletilé. Jako nejpodstatnější pak hodnotil skutečnost, že v době podání návrhu stěžovatelky na přenesení místní příslušnosti již řízení u obvodního soudu probíhalo po více než dva a půl roku a tento soud ve věci provedl množství úkonů, včetně vydání předběžného opatření a výslechů stěžovatelky i otce nezletilé, pročež lze mít za to, že právě tento soud, který je s celým případem již podrobně obeznámen, ve věci rozhodne snáze a rychleji než stěžovatelkou navrhovaný Okresní soud v České Lípě. Ústavní soud na tomto závěru Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního či rozporného se zájmem nezletilé, natožpak s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, a to i přesto, že s ohledem na aktuální bydliště nezletilé i stěžovatelky budou zřejmě některé další úkony v řízení provedeny prostřednictvím dožádaných orgánů. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že při rozhodování o přenesení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé je třeba mít na paměti primárně zájem nezletilého, nikoliv zájem jeho rodičů.
8. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zejména jejího práva na zákonného soudce a na spravedlivý proces obecně. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu