ECLI:CZ:US:2016:1.US.563.16.1
sp. zn. I. ÚS 563/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Klepsy, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 4888/2015-162, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2015 č. j. 23 Co 195/2015-131 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 13. března 2015, č. j. 9 C 58/2014-96, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Jiřího Křemena, podnikatele se sídlem Modřínová 1296/50, Hořovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Berouně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podanou stěžovatelem proti žalovanému Jiřímu Křemenovi a stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Okresní soud dovodil, že stěžovatel své pracovní povinnosti porušil zvlášť hrubým způsobem.
3. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (výrok I.) a uložil stěžovatel povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nesprávnost posouzení intenzity porušení pracovních povinností, jehož se dopustil. Podle jeho názoru se jednalo toliko o krátkodobou absenci na pracovišti, přičemž judikatura vyžaduje pro možnou aplikaci ustanovení zákoníku práce umožňujícího okamžité zrušení pracovního poměru déle trvající neomluvenou nepřítomnost v práci. Zpochybnil provedené důkazní řízení, když obecné soudy podle jeho názoru nesprávně hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel se cítí dotčen na svých právech velmi kusým odůvodněním usnesení dovolacího soudu. Podle něj nestačí, pokud soud jen odkáže na svou ustálenou judikaturu, aniž použitelnost na posuzovaný případ blíže rozvedl.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002, N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a stěžovateli v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vysvětlily, z jakého důvodu v posuzovaném případě dovodily, že již samotný fakt, že stěžovatel odpověděl na uložení pracovního úkolu velmi nevybíravým způsobem a poté bez svolení opustil prostory pracoviště v pracovní době a již se nevrátil, lze považovat za hrubé porušení pracovních povinností. Soud prvého stupně se proto již dále nezabýval otázkou, zda skutečnost, že stěžovatel zanechal bez dozoru spuštěný stroj, mohla mít za následek vznik značné škody či nikoliv.
9. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005, N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a libovůli přitom nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
10. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se pak může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že pokud bylo podané dovolání odmítnuto, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v posuzovaném případě nestalo.
12. Přestože je rozhodnutí Nejvyššího soudu odůvodněno stručně, neabsentuje v něm odkaz na příslušnou judikaturu a konstatování, že není důvod se od ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Usnesení dovolací instance současně odpovídá požadavku občanského soudního řádu na jeho stručnost, resp. nejde o takový exces, na který by mohly být vztaženy závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15.
13. V posuzované věci tak Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem nezdařilo doložit. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu