ECLI:CZ:US:2016:1.US.58.16.1
sp. zn. I. ÚS 58/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ildara Gareeva, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Sokolovská 24, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 14 To 147/2015 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015 č.j. Nt 656/2015-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí, že zejména došlo k zásahu do jeho práva na osobní svobodu, včetně práva nebýt vzat do vazby, leda z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, jak je zaručeno ustanovením čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na to, aby byla vůči němu státní moc uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, jak plyne z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, jak plyne z ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v jeho případě došlo k zásahu do jeho základního práva na to domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, do práva na veřejné a včasné projednání věci ve smyslu čl. 28 odst. 2 Listiny a do práva na presumpci neviny a práva na obhájce, jak jsou zaručena čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Před krajským soudem se vede řízení o žádosti Generální prokuratury Ruské federace o vydání stěžovatele, občana Ruské federace, který je stíhán pro trestný čin vraždy podle ruského trestního zákoníku. Z tohoto důvodu byl stěžovatel dne 20. 12. 2014 zadržen a v návaznosti na to vzat do předběžné vazby ve smyslu §94 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Dne 6. 10. 2015 stěžovatel požádal o propuštění z vazby. V té souvislosti podal také návrh na nahrazení vazby přijetím jeho písemného slibu a také žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Ve své žádosti o propuštění z vazby uvedl, že Českou republiku neopustí a je připraven snášet veškerá omezení uložená soudem nebo probační službou. Dále stěžovatel poukázal na svůj zdravotní stav a nepříznivou změnu majetkových poměrů. Dále uvedl, že jeho rodina dílem žije v České republice a dílem v Itálii, kde jeho manželka požádala o azyl. K možnosti vycestovat stěžovatel uvedl, že mu v tom brání neplatnost jeho cestovního pasu. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žádosti a návrh stěžovatele zamítl.
V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení krajský soud uvedl, že na existenci vazebního důvodu, spočívajícího v obavě z útěku stěžovatele, se nic nezměnilo a nadále trvá nebezpečí, že vzhledem k vysokému hrozícímu trestu odnětí svobody a prakticky žádným existujícím omezením, která by stěžovateli bránila v možnosti vycestovat do zahraničí, by k takovému útěku mohlo reálně dojít. Krajský soud dále uvedl, že na tom nic nemění majetkové či rodinné poměry stěžovatele, které útěku rovněž nebrání. Dále se krajský soud věnoval zdravotnímu stavu stěžovatele, případně délce trvání vazby a konstatoval, že i po zhodnocení těchto skutečností, je vazba stále důvodná. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu vrchní soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin s případně hrozícím vysokým trestem odnětí svobody. Další relevantní skutečností bránící propuštění stěžovatele je dle vrchního soudu ekonomická vázanost stěžovatele na stát, jehož je občanem, tj. Ruskou federaci, a téměř žádná na Českou republiku. Dále vrchní soud uvedl, že ani vazby jeho rodiny k České republice téměř neexistují, takže mu žádné rodinné ani ekonomické důvody nebrání ji opustit. Vrchní soud se rovněž ztotožnil se závěrem krajského soudu, že i nadále hrozí reálná obava, že stěžovatel v případě propuštění na svobodu vycestuje s cílem vyhnout se možnému výsledku extradičního řízení v podobě svého vydání do Ruské federace. Ve věci zdravotního stavu stěžovatele vrchní soud uvedl, že má stále právo na zdravotnické služby, včetně práva na poskytnutí zdravotnických služeb mimo věznici, pokud to jeho zdravotní stav vyžaduje, případně na hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se především domnívá, že ze spisu, jakož ani z odůvodnění napadených usnesení, nevyplývají žádné konkrétní důkazy, či odůvodněná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul vydání, případně aby se vyhnul trestnímu stíhání. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy svá rozhodnutí odůvodňují především hrozbou vysokého trestu, což však není důvod pro trvání vazby. Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy racionálně nezvážily jeho námitky a argumenty a rozhodnutí o trvajícím omezení osobní svobody nijak nepodložily. Dále ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje trestní řízení probíhající v Ruské federaci, které považuje za účelové. Nadto uvádí, že toto řízení, resp. trestní stíhání, nemůže obstát v kontextu podmínek stanovených zákonem č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nevzaly v úvahu jeho osobní situaci, zdravotní stav, ani poměry v nichž se nachází jeho rodina.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů z hlediska porušení namítaných základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V celé řadě rozhodnutí, shrnutých mimo jiné v nálezu sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241), Ústavní soud setrvává na stanovisku, že každá vazba musí být vždy založena na relevantních a dostatečných důvodech, které plynou ze všech okolností svědčících pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce. Ústavní soud rovněž konstantně trvá na tom, že rozhodnutí o vazbě nemůže být odůvodněno pouze povšechně, případně obecně, či pouze typovou hrozbou vysokého trestu. Dalším významným prvkem rozhodování Ústavního soudu ve vazebních věcech je jeho pravomoc, která omezuje možnosti jeho zásahu pouze na ty případy, v nichž obecné soudy nepodložily svá rozhodnutí na zákonných důvodech či nedostály požadavku podložit svá rozhodnutí konkrétními skutečnostmi.
V projednávaném případě Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost a v ní tvrzené skutečnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy - krajský soud i vrchní soud - svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění stěžovatele z vazby náležitě odůvodnily. Nesoustředily se přitom pouze na hrozící trest, ale i další okolnosti, včetně zdravotního stavu a rodinné situace stěžovatele. Ústavní soud se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že odůvodnění napadených rozhodnutí je podloženo pouze hrozícím trestem. Soudy vzaly v úvahu i další skutečnosti a teprve z nich vytvořily komplexní odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud stěžovatel namítá, že nesprávné bylo i zahájení trestního stíhání v Ruské federaci a řízení o vydání, pak Ústavní soud připomíná, že tato řízení mají na nyní projednávanou věc vliv pouze zprostředkovaně. Z rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností neplyne, že by v těchto řízeních šlo o zjevné vybočení ze standardů rozhodovací praxe v trestních věcech, jak stěžovatel ve své stížnosti uvádí.
Ústavní soud nemá pravomoc měnit hodnocení obecných soudů, ani jinak do něj zasahovat, ledaže by šlo o zjevné vybočení z limitů stanovených zákony a ústavním pořádkem. Nemá pravomoc ani nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by jakékoli ústavní, potažmo zákonné limity byly prolomeny, případně, že by hodnocení obecných soudů bylo svévolné, či nepodložené relevantními argumenty a skutečnostmi.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Složení senátu Ústavního soudu posuzujícího tuto ústavní stížnost doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu a se změnou rozvrhu práce Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na http://www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu