ECLI:CZ:US:2016:1.US.608.16.1
sp. zn. I. ÚS 608/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: V. D., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Italská 1274/8, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, č.j. 2 T 12/2009-4029, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, č.j. 2 T 12/2009-4029, byl stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za to byl každý z nich podle §232a odst. 3 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž stěžovatel byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto také o uložení trestu propadnutí věci a poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, byla podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta odvolání všech obžalovaných, včetně odvolání stěžovatele.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání obžalovaného V. B.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah jednotlivých rozhodnutí. Zejména se vymezuje vůči způsobu hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy a předestírá vlastní skutková zjištění a hodnocení důkazů. Stěžovatel má za to, že došlo k závažnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a také k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že byla zásadním způsobem porušena zásada in dubio pro reo a soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou "presumpce viny", když všechny důkazy svědčící v jeho prospěch bez jakékoliv opory v provedeném dokazování hodnotily jako nevěrohodné a naopak veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch, byť byly provedeny v rozporu s trestním řádem, hodnotily jako jednoznačně věrohodné.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadená, nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že tomu tak není.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal zákonem poskytnuté procesní prostředky.
Stěžovatel byl v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, poučen, že je proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, rozhodoval toliko o dovolání obžalovaného V. B.
Kontrolou v aplikaci infoSoud (dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) bylo zjištěno, že opravného prostředku v podobě dovolání využil pouze jeden z obžalovaných. Tuto skutečnost následně Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Dne 29. 3. 2016 byla tato informace Ústavnímu soudu ze strany krajského soudu potvrzena také písemně. Ze sdělení krajského soudu vyplývá, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, si dovolání podal pouze obžalovaný V. B., nikoliv však stěžovatel.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když před podáním ústavní stížnosti neuplatnil mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání.
Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatel v ústavní stížnosti stručně vyjadřuje také své přesvědčení o tom, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele tak, jak je uvedeno v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel se však v této souvislosti omezuje pouze na obecnou a strohou citaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by se alespoň pokusil jakkoliv blíže specifikovat či rozvést, v čem má podstatný přesah jeho vlastních zájmů spočívat. Postup dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je přitom třeba vnímat jako výjimku z obecného principu, kterou je třeba vykládat restriktivně, na což byl stěžovatel ostatně upozorněn už v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 1066/15, kterým byla jako nepřípustná odmítnuta již jeho předchozí ústavní stížnost. Ani po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud neshledal důvody, pro které by bylo vhodné přistoupit k aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Jak již bylo výše rozvedeno, stěžovatel mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání neuplatnil. V ústavní stížnosti však vedle rozhodnutí krajského a vrchního soudu brojí také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, kterým bylo odmítnuto dovolání obžalovaného V. B.
V této souvislosti je třeba upozornit, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelům však nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob, když podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, bylo odmítnuto dovolání obžalovaného V. B., čímž však nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost byla v této části podána osobou zjevně neoprávněnou.
V.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako podanou osobou neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu