ECLI:CZ:US:2016:1.US.652.16.1
sp. zn. I. ÚS 652/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Klavdiye Matrosové, zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 505 522 394/315-JS ze dne 5. 5. 2014, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 16 Ad 47/2014-52 ze dne 16. 7. 2015 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 196/2015-35 ze dne 2. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip rovnosti a zákazu diskriminace ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Odvozeně pak mělo být neoprávněně zasaženo i do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména ve smyslu čl. 10 Listiny.
Z obsahu přiloženého spisového materiálu se podává, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím č. j. X ze dne 5. 5. 2014 zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila své rozhodnutí č. I. č. j. X ze dne 7. 3. 2014, jímž byl stěžovatelce v souladu s §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2007, a v souladu s čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 6 a čl. 7 Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 116/1960 Sb. (dále jen "Dohoda o sociálním zabezpečení" či "Dohoda"), uvolněn od 22. 1. 2010 starobní důchod před dosažením důchodového věku. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ČSSZ ze dne 5. 5. 2014 žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 16 Ad 47/2014-52 ze dne 16. 7. 2015 jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu pak byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 196/2015-35 ze dne 2. 12. 2015 rovněž zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ČSSZ, potažmo obecné soudy, její věc po skutkové i právní stránce nesprávně posoudily, v důsledku čehož dospěly k chybnému vyčíslení přiznaného starobního důchodu. Jeho výše se za jednotlivá období pohybovala v rozmezí od 5 316 Kč do 6 380 Kč, což dle názoru stěžovatelky neodpovídalo délce doby jejího pojištění, dosahovaným příjmům ani z nich odváděným daním a pojistnému. Stěžovatelka dovozovala, že je jakožto cizinka orgány veřejné moci diskriminována, a domáhala se, aby jí byl přiznán starobní důchod ve výši odpovídající oboru a kvalifikaci lékaře v České republice, kteréžto povolání sama celý život vykonávala. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že i pokud by byl její důchod vypočítán formálně správně, jednalo by se o nepřiměřenou tvrdost důchodového systému, kterou měly orgány veřejné moci odstranit. Obecným soudům vytkla, že na její námitky v podstatě nijak nereagovaly a upozornila taktéž na mnohaleté průtahy v řízení před ČSSZ. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil stěžovatelkou předložené námitky i obsah naříkaných rozhodnutí, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních kauz, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jimi přijaté závěry jakkoliv přehodnocovat s výjimkou případů, kdy jsou tyto v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají nebo kdy je některá z norem interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo kdy se jedná o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, však v projednávané věci nenastala. Jak si Ústavní soud ověřil, dotčené orgány vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice s ČSSZ a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, přičemž uplatňuje totožné námitky, které uváděla již v průběhu předchozího řízení a s nimiž se ve věci rozhodující orgány, jmenovitě zejména Nejvyšší správní soud, velmi pečlivě a podrobně vypořádaly. Na ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud proto v dalším odkazuje, nepovažujíce za nutné znovu podrobně rekapitulovat již jednou vyřčené.
Ústavní soud toliko ve zkratce připomíná, že s ohledem na znění čl. 5 odst. 1 Dohody o sociálním zabezpečení bylo při výpočtu starobního důchodu stěžovatelky vycházeno z příjmů, kterých tato dosáhla v letech 1998-2006, kdy pobývala na území České republiky. Vlastní výpočet výše dávek sociálního zabezpečení Dohoda neupravuje, proto bylo postupováno na základě subsidiarity podle vnitrostátních právních předpisů. Ústavní soud v této souvislosti nesdílí přesvědčení stěžovatelky o diskriminaci její osoby ze strany orgánů veřejné moci. Skutečnost, že je vůči osobám, žadatelům o dávku důchodového pojištění, přistupováno odlišně v důsledku jiné právní úpravy aplikovatelné na jejich poměry (mimo jiné zohlednění skutečných výdělků osob, které po přesídlení na území České republiky pracovaly dle čl. 5 odst. 1 Dohody a náhradní mechanismus jejich určení u osob, které po přesídlení nepracovaly dle čl. 5 odst. 2 Dohody, o jehož aplikaci stěžovatelka fakticky usiluje), nezpůsobuje nerovné zacházení. Nerovnost by bylo možno konstatovat pouze v případě porušení pravidla "stejnému stejně, odlišnému odlišně". Pochybení tohoto charakteru v projednávané věci Ústavní soud však nezjistil. Se stěžovatelkou bylo naopak zacházeno obdobně jako s ostatními pojištěnci, kteří podléhají českým předpisům o důchodovém pojištění.
Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se neadekvátnosti výše přiznané dávky důchodového pojištění ve vztahu k jejímu povolání, obecné soudy stěžovatelce opakovaně vysvětlily, že dle platné právní úpravy výše starobního důchodu závisí především na získané celkové době pojištění a příjmech dosažených v rozhodném období, z nichž je odváděno tomu odpovídající pojistné. Pro tyto účely je zcela pomíjeno, v jaké profesi daná osoba pracovala. V praktické rovině to znamená, že pobíral-li žadatel o dávku důchodového pojištění v rozhodném období příjem nižší než odpovídá průměrné mzdě českého lékaře, nemůže očekávat, že dosáhne na důchod srovnatelný s důchodem českého lékaře. Řečené přitom plně dopadá na případ stěžovatelky, jejíž výpočtový základ (průměrný měsíční příjem v současné hodnotě) byl rozmělněn zejména v důsledku nízkého vyměřovacího základu, jenž stěžovatelka vykazovala v době, kdy působila jako osoba samostatně výdělečně činná, jakož i obdobími, kdy stěžovatelka nevykazovala dokonce příjem žádný (aniž by se jednalo o tzv. vyloučenou dobu). O tomto svědčí záznamy v osobním listě důchodového pojištění, jejichž platnost stěžovatelka nijak nerozporovala, a proto v souladu se zákonem posloužily ČSSZ jako podklad při výpočtu stěžovatelčina předčasného starobního důchodu. Ústavní soud je s ohledem na výše uvedené nucen konstatovat, že stěžovatelka se prostřednictvím své argumentace domáhá přehodnocení rozhodnutí ČSSZ ve snaze dosíci stanovení výše dávky důchodového pojištění v jiné než zákonné výši. Jejímu požadavku nelze ovšem vyhovět, neboť podobné rozhodnutí by vedlo k neoprávněnému zvýhodnění stěžovatelky oproti ostatním pojištěncům a založilo by tak mezi nimi nerovnost.
Jakkoli tedy Ústavní soud vnímá nepříznivou finanční situaci stěžovatelky jako svízelnou, prostor pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv, neshledal. Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, garantované čl. 30 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, patří mezi tzv. sociální práva, a lze se ho dle článku 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto právo provádějí. Jak bylo uvedeno v předchozích odstavcích, toto právo stěžovatelky bylo realizováno v rámci příslušných ustanovení Dohody o sociálním zabezpečení a zákona o důchodovém pojištění a v postupu jednajících orgánů při jejich výkladu nebyla zjištěna žádná libovůle. Otázkou posouzení případné tvrdosti zákona se může zabývat toliko ministr práce a sociálních věcí, nikoli soud, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Zahájení příslušného řízení je navíc podmíněno podáním písemné a odůvodněné žádosti toho, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna (§106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
K namítaným průtahům v řízení o přiznání starobního důchodu zbývá dodat, že tyto nemohou být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť takovým způsobem by ke zhojení případné újmy dojít nemohlo. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu