ECLI:CZ:US:2016:1.US.739.16.1
sp. zn. I. ÚS 739/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky T-Mobile Czech Republic a.s., IČ: 64949681, se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Vinohradská 30, proti výroku č. II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 1/2011-192-210 ze dne 3. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení ve správním soudnictví s tvrzením, že napadeným rozhodnutím soud porušil její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky představuje napadené rozhodnutí zjevný exces při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, čímž došlo k zásahu do jejího práva na předvídatelnost a právní jistotu. Dále mělo být napadeným rozhodnutím zásadním způsobem porušeno právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc (vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy a z čl. 2 odst. 2 Listiny), zejména ve vazbě na ústavní povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 95 Ústavy), přičemž rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí spravedlivého rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze napadeným výrokem přiznal stěžovatelce, která v řízení u obecného soudu vystupovala jako žalobce vůči vedlejšímu účastníkovi, jenž v řízení u obecného soudu vystupoval jako žalovaný, právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a Nejvyšším správním soudem (v řízení o kasační stížnosti) v celkové výši 19.342 Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že s takto vypočtenou odměnou svého advokáta nesouhlasí, neboť obecný soud stěžovatelce přiznal právo na náhradu nákladů řízení pouze ve vztahu k převzetí právního zastoupení, účasti při jednání a sepisu kasační stížnosti. Naopak zcela pominul tři písemná podání ve věci samé (ze dne 29. 9. 2015, 25. 11. 2015 a 3. 12. 2015) a dále písemné podání nikoli ve věci samé ze dne 12. 10. 2015. Celková výše částky, o níž soud stěžovatele tímto způsobem na nákladech předmětného řízení zkrátil, činí podle stěžovatelky14.580 Kč (3 x 3.100 Kč /odměna za úkon právní služby/ + 1 x 1.550 Kč /odměna za "půlúkon" právní služby) + 4 x 300 Kč /režijní paušál/ + 2.530 Kč /DPH/).
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a jeho úkolem není plnit funkci další odvolací instance. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (důvodem, proč se stěžovatelka obrací na Ústavní soud je totiž to, že proti nákladovému výroku není přípustná kasační stížnost, protože zákonodárce nepovažoval otázku nákladů řízení za tolik důležitou, aby byla řešena mimořádným opravným prostředkem; odvolací instancí se jí tak má stát Ústavní soud). Ústavní soud si je vědom své judikatury, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu a že výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Problematika počtu soudem uznaných a neuznaných úkonů, jichž se zástupce stěžovatelky domáhá, ústavního rozměru nedosahuje. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu