ECLI:CZ:US:2016:1.US.854.16.1
sp. zn. I. ÚS 854/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Zdeňka Tomíčka a 2) Ing. Zuzany Tomíčkové, obou zastoupených Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřabí 974, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 29 Co 299/2015-154, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2015, č. j. 24 C 90/2012-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práv, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelé všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpali. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatelé totiž nebyli povinni vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jejich uvážení, zda takový prostředek využijí či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně dojde k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovatelům zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. V nyní souzené věci však stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek, za nějž je třeba považovat dovolání ve smyslu §236 a násl. občanského soudního řádu, dosud nevyčerpali. Ústavním soudem bylo v této souvislosti zjištěno, že stěžovatelé dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 29 Co 299/2015-154, podali prostřednictvím soudu prvního stupně dne 9. 3. 2016, což bylo Ústavním soudem ověřeno jak z veřejně dostupných informací (viz služba infoSoud, http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp), tak dotazem učiněným u Okresního soudu v Liberci. Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že řízení o dovolání stěžovatelů doposud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelé dosud nevyčerpali veškeré procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a jejich ústavní stížnost je proto předčasná. Není totiž vyloučeno, že dovolací soud posoudí dovolání stěžovatelů jako přípustné a po jeho věcném projednání návrhu stěžovatelů vyhoví.
7. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud dovoluje připomenout, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona, ani v judikatuře Ústavního soudu. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nepředstavuje ani řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2162/11, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatelé mohou domoci ochrany svých práv, není pro zásah Ústavního soudu zásadně důvod. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nebudou stěžovatelé na svých právech nijak poškozeni. Pokud totiž v řízení o dovolání nebudou úspěšní, nebude zde žádná překážka, která by jim bránila v podání nové ústavní stížnosti, v níž budou moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení a zároveň jí brojit i proti rozhodnutí soudů nižších stupňů.
8. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelé jejich existenci ani netvrdili.
9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu