ECLI:CZ:US:2016:1.US.903.16.1
sp. zn. I. ÚS 903/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra France, zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 Cmo 347/2015-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, protože jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel si proti napadenému rozsudku podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
2. Stěžovatel shledává porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že ačkoli v řízení před obecnými soudy jakožto bývalý jednatel obchodní společnosti, kterému je vytýkáno, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře, nesl důkazní břemeno, přičemž bylo na něm, aby prokázal, zda postupoval s péčí řádného hospodáře, tak obecné soudy neprovedly výslech řady svědků, které navrhl a kteří byli způsobilí vypovídat o poměrech a okolnostech v relevantních obchodních vztazích v rozhodné době. Tento postup pak nebyl obecnými soudy dostatečně odůvodněn, a proto se jedná o tzv. opomenuté důkazy, které jsou ústavně nepřípustné.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti dle §42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelé totiž podali dne 9. 12. 2014 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje. Po stránce materiální je Ústavní soud oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny samy protiústavní stav napravit.
6. Nejvyšší soud je podle čl. 4 Ústavy zavázán chránit základní práva účastníků řízení, pokud tedy stěžovatel namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces před nižšími soudy, pak náleží do pravomoci Nejvyššího soudu takovémuto zásahu do základních práv a svobod stěžovatele zabránit. Kdyby nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelů, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
9. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovateli není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží mu nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je. V případě nové ústavní stížnosti budou moci brojit nejen proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale rovněž i soudů nižších.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka