ECLI:CZ:US:2016:1.US.944.16.1
sp. zn. I. ÚS 944/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Březinové, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. 5 To 10/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ve věci zajištění svého majetku v rámci trestního řízení s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces a presumpci neviny dle čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle tvrzení stěžovatelky napadeným rozhodnutím soud porušil čl. 1 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl dne 18. 2. 2016 napadeným usnesením sp. zn. 5 To 10/2016 tak, že zamítl stěžovatelčinu stížnost, která směřovala proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 21. 1. 2016 č. j. 2 VZV 5/2014-594, kterým bylo rozhodnuto o zajištění jejího tam blíže specifikovaného majetku dle §347 odst. 1 a §348 odst. 1 trestního řádu, neboť vzhledem k povaze a závažnosti činu, pro který je stíhána, a jejím poměrům je třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku.
Vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že je vůči stěžovatelce a dalším šesti spoluobviněným vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, přičemž je v této věci trestně stíhán i její manžel Radek Březina. Vrchní soud odkázal na podrobné a rozsáhlé rozhodnutí státního zastupitelství, které posuzoval, a dospěl k tomu, že námitky stěžovatelky nejsou opodstatněné a že lze očekávat trest propadnutí majetku. Citelnost zásahu do práv stěžovatelky je zmírněna výlukou ze zajištění, které nesmí postihnout prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb stěžovatelky nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je podle zákona povinna pečovat. Zákon umožňuje stěžovatelce v odůvodněných případech požádat o vyloučení i jiných věcí. Z citovaného rozhodnutí státního zastupitelství pak vyplývá, že stíhání stěžovatelky navazuje na dvojnásobné trestní stíhání jejích příbuzných a dalších osob pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přičemž touto trestnou činností mělo dojít v letech 1997 až 2013 ke zkrácení spotřební daně. Trestní stíhání vedené u soudu není dosud pravomocně skončeno, dne 22. 12. 2015 byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, podle nějž mělo dojít ke zkrácení spotřební daně v celkové výši přesahující 6,3 mld. Kč. Radek Březina a další však definitivně nebyli za uvedenou daňovou trestnou činnost pravomocně odsouzeni, a proto je třeba respektovat presumpci neviny. Nicméně podle dosavadních výsledků trestních stíhání vedených pro jejich daňovou trestnou činnost, v nichž se k převážné většině stíhaného jednání doznali, lze důvodně předpokládat, že k páchání daňové trestné činnosti skutečně docházelo způsobem, který je popsán ve vyhlášeném rozsudku, a to osobami, které jsou na jejich základě stíhány. Dosavadní skutková zjištění stran dalšího nakládání s penězi v hotovosti, které lze proto důvodně pokládat za výnosy z daňové trestné činnosti, vyplývají především z poměrně rozsáhlého šetření u bank v České republice i v zahraničí. Z těchto zjištění vyplývá, že značné množství peněz v hotovosti bylo vkládáno na bankovní účty, převáděno do majetkové sféry Vladimíra Březiny, tchána stěžovatelky, a dále transformováno na cenné papíry a nemovitosti. Aktivní působení Radka Březiny, manžela stěžovatelky, při těchto transakcích je zřejmé z jeho participace na smlouvách spojených s nákupy cenných papírů, dále pak z obsahu zachycené komunikace prostřednictvím elektronické pošty a z obsahu jeho poznámek psaných ve vazbě. Na základě těchto důkazů lze Radka Březinu považovat za osobu, která řídila ostatní obviněné, což ostatně koresponduje i se zjištěními z trestních řízení vedených ohledně daňové trestné činnosti. Vrchní státní zastupitelství pak ve svém rozhodnutí podrobně popisuje smlouvy na nákup cenných papírů, které stěžovatelka uzavírala, hotovostní výběry z účtů společností i převody finančních prostředků, které prováděla. Z toho vyplývá, že majetkové hodnoty obstarané daňovou trestnou činností měla plynout i do majetku stěžovatelky či obchodní společnosti Slovakiachem Slovensko s.r.o., v níž je stěžovatelka od 27. 8. 2002 jediným společníkem a jednatelem, tudíž ji osobně i majetkově kontroluje. Vrchní státní zastupitelství se podrobně zabývalo i osobními poměry stěžovatelky s tím, že nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, které by bránily úvahám o budoucím uložení trestu propadnutí majetku, nebo alespoň jeho části. Stěžovatelka je vdaná, má dvě zletilé děti. Manžel stěžovatelky vykonává trest odnětí svobody a dále mu byl nepravomocně uložen další trest odnětí svobody v trvání 13 let. V průběhu trestního řízení vyplynulo, že děti obviněné studují v zahraničí, přičemž náklady spojené se studiem platí stěžovatelka za finanční pomoci svého tchána Vladimíra Březiny. Vrchní státní zastupitelství se v rozhodnutí zabývalo i zdravotním stavem stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že se vůči ní soudy a státní zastupitelství dopouští nedovolené libovůle. V odůvodnění své stížnosti, adresované vrchnímu soudu, popírala jednotlivé argumenty státního zástupce. Vrchní soud však, místo toho, aby tyto argumenty stěžovatelky relevantním způsobem vyvrátil, a případně zdůvodnil, proč je považuje za nepravdivé či irelevantní, odkázal na odůvodnění rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství. Právě takovýto postup však stěžovatelka považuje za zřejmý projev libovůle, a zdůrazňuje, že důvodem pro podání opravného prostředku bylo její přesvědčení o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a z toho důvodu tedy logicky snaha o dosažení jeho přezkoumání. V žádném případě se nelze ztotožnit s názorem Vrchního soudu v Olomouci, dle kterého sice stěžovatelka: "rozvedla rozsáhlou polemiku nad důvodností vedení samotného trestního stíhání její osoby", ale že: "úkolem stížnostního soudu v tomto řízení není přezkoumávat důvodnost samotného trestního řízení", neboť: "v souvislosti s posuzováním relevance napadeného zjištění je třeba brát zřetel na tu skutečnost, že v této fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněné, a následně i o případném druhu trestu, nýbrž je posuzováno pouze to, zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu." Rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatelky je tak zřejmým projevem svévole, neboť skutkové okolnosti skutečně v průběhu tohoto řízení zjištěné jsou ve zcela zřejmém nesouladu se závěry o naplnění podmínek dle §347 odst. 1 trestního řádu, neboť státní zástupce dovozuje u stěžovatelky naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu, aniž by k tomu měl ve spise dostatek podkladů. Stěžovatelka namítá, že celková škody, která měla být státu způsobena krácením daně, činí přes 6 miliard, avšak jí je vytýkáno, že disponovala jen s částkami v řádech desítek milionů korun českých, což plně odpovídá majetkovým poměrům jejich rodiny a je v řádu tisíckrát menším než citovaná částka neodvedené spotřební daně.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a jeho úkolem není plnit funkci další odvolací instance. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Ústavní stížnost je však jen pokračující polemikou s dobře odůvodněnými závěry státního zástupce v rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatelky. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem (např. u vazeb, domovních prohlídek, zajištění majetku). K tomu je třeba zdůraznit, že zajištění majetku není ani opatřením definitivním, dotčená osoba se může i v průběhu trestního řízení domáhat omezení či zrušení tohoto opatření. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze. K takovému zásahu však v posuzovaném případě nedošlo. Ústavní soud posuzuje legitimitu zásahu do práv stěžovatele ve svém souhrnu. Ačkoli rozhodnutí vrchního soudu není nijak rozsáhlé a nezohledňuje všechny argumenty stěžovatelky, tak ve spojení s jím předcházejícím rozhodnutím státního zástupce stát přesvědčivě odůvodnil potřebu zajištění stěžovatelčina majetku a v souhrnu k tomu předložil dostatečné argumenty.
6. Ústavní soud tedy v provedeném zajištění majetku ani v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu neshledal takový zásah do práv stěžovatelky, který by měl ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu