ECLI:CZ:US:2016:1.US.97.16.1
sp. zn. I. ÚS 97/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Pankucha, zastoupeného JUDr. Milanom Szöllössym, advokátem se sídlem Mlynská 28, Košice, Slovenská republika, proti výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 6 C 92/2010-332 ze dne 25. 11. 2013 a výrokům III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 187/2014-447 ze dne 15. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel po žalované Elektrizáci železníc, Kysak, a. s., domáhal zaplacení částky v celkové výši 8.910.720 Kč z titulu odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tvrzená újma vznikla stěžovateli utrpěním těžkého úrazu v rámci plnění pracovních povinností ve prospěch žalované. Okresní soud nejprve ve svém mezitímním rozsudku č. j. 6 C 92/2010-281 ze dne 4. 3. 2013 konstatoval, že se jedná o pracovní úraz, za který odpovídá žalovaná v plném rozsahu, a přiznal stěžovateli doplatek ze základní náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 174.720 Kč. V záhlaví označeném rozsudku stěžovateli následně přiznal částku 1.070.400 Kč jako mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a částku 3.030.000 Kč jako mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění; náhradu nákladů řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků řízení. Krajský soud v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhovující část výroku I., kterou byla stěžovateli přiznána částka 1.070.400 Kč, zamítl; jako náhradu za ztížení společenského uplatnění přiznal stěžovateli nad rámec rozsudku soudu prvního stupně navíc 606.000 Kč. Krajský soud nicméně potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu co do výroku o nákladech řízení a nadto stěžovateli uložil povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 125.669 Kč žalované a částku 11.200 Kč státu.
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v těch výrocích obecných soudů, které směřují do rozhodnutí o nákladech řízení. Jak plyne z podané ústavní stížnosti, stěžovatel dovozuje, že jak Okresní soud v Břeclavi, tak Krajský soud v Brně zásadním způsobem porušili ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) o náhradě nákladů řízení, přičemž jejich rozhodnutí obsahovalo prvky svévole a jako taková byla v rozporu s principy spravedlnosti. Svévolné rozhodování obecných soudů stěžovatel spatřuje v tom, že při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovaly soudy výhradně ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž dle jeho názoru měly zohlednit předně ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše náhrady za škodu závisela na úvaze soudu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Ačkoliv navrhovatel v ústavní stížnosti deklaruje, že vyčerpal všechny možné právní prostředky ochrany, které mu právní řád České republiky poskytuje, z občanského soudního řádu, jakožto i z poučení předmětného rozsudku Krajského soudu v Brně, jednoznačně vyplývá možnost podání mimořádného opravného prostředku dovolání. Dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z daného ustanovení zákona vyplývá nepřípustnost dovolání proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně (bagatelní věc). Co do zbývající části ústavní stížností napadených výroků rozhodnutí obecných soudů však dovolání přípustné bylo. Sám stěžovatel ostatně dovolání dne 5. 2. 2016 k Nejvyššímu soudu ČR podal. Ústavní soud proto shledal, že s ohledem na zásadu subsidiarity, spočívající v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práva stěžovatele, je ústavní stížnost ve vztahu k výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi a výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně nepřípustná ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu.
7. Ve zbylém rozsahu, tedy v té části směřující proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu částku 11.200 Kč na náhradě nákladů řízení, je ústavní stížnost přípustná, je ovšem zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. Ohledně výroku, vůči němuž je ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal. Stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci ustanovení zákona, ve kterém shledává prvky svévole, narušující jeho ústavně chráněné právo na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na určitou samostatnost dílčích složek náhrady škody na zdraví, totiž odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, částka, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit jako náhradu nákladů za soudem ustanoveného znalce, se vztahovala toliko ke znaleckému posudku ohledně odškodnění bolesti. Tedy k té části odvolání, v němž byl stěžovatel bez jakýchkoliv pochybností plně neúspěšný - krajský soud v daném případě neposoudil ze svého uvážení výši nároku, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, ale celý jím požadovaný nárok zamítl.
11. Ústavní soud neshledává v rozhodnutí Krajského soudu v Brně žádné prvky svévole, naopak považuje odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení za dostatečné a uspokojivé. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele tedy nedošlo.
12. S ohledem na učiněné závěry byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu