ECLI:CZ:US:2016:1.US.988.16.1
sp. zn. I. ÚS 988/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. června 2015 č. j. 0P 13/2013-2659, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 14 Co 363/2015-2823 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 14 Co 363/2015-2831, za účasti Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. března 2016, navrhoval podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rodiče na péči o děti a jejich ochranu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nebýt diskriminován na základě pohlaví podle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy a právo dítěte odděleného od jednoho z rodičů udržovat s rodičem pravidelný osobní kontakt podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Bruntále, rozsudkem napadeným ústavní stížností, úpravu styku stěžovatele s nezl. dcerou provedenou rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. července 2011 č. j. 0Nc 1088/2009-596 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2012 č. j. 14 Co 377/2011-806 změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se nezl. dcerou od středy v lichém kalendářním týdnu v roce od 13:00 hodin do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu v roce do 7:30 hodin, s výjimkou měsíců července a srpna, jakož i vánočních a velikonočních svátků v každém roce a upravil styk stěžovatele s nezl. dcerou v měsících červenci a srpnu a o vánočních a velikonočních svátcích (výrok I.). Dále zamítl návrh stěžovatele na novou úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti k nezl. dceři a novou úpravu styku matky s nezl. dcerou, podaný u soudu dne 29. října 2013, kterým navrhoval svěření nezl. dcery do péče stěžovatele, stanovení vyživovací povinnosti matky k nezletilé a úpravu styku matky s nezletilou (výrok II.). Zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku, podaný u soudu dne 29. října 2013, kterým navrhoval zákaz styku Bc. M. K. s nezl. dcerou (výrok III.). Zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku, podaný u soudu dne 20. října 2014, kterým navrhoval rozhodnout o úpravě styku dědečka MUDr. I. V. s nezletilou (výrok IV.) a zamítl návrh matky na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilou, kterým navrhovala zákaz styku stěžovatele s nezletilou (výrok V.).
3. Shora uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, a to s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu matky na zákaz jeho styku s nezletilou. Krajský soud v Ostravě rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
4. Krajský soud v Ostravě dále usnesením ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 14 Co 363/2015-2831 svůj rozsudek ve výroku opravil tak, že: "rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. vyjma odstavce V. výroku, potvrzuje".
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se se závěry nalézacího i odvolacího soudu nemůže ztotožnit. Stěžovatel tvrdil, že ve věci rozhodující soudy postupovaly v rozporu s ústavní zásadou spravedlivého procesu, právní jistoty a legitimního očekávání, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Obě soudní rozhodnutí se podle názoru stěžovatele opírala o vadný a neudržitelný myšlenkový postup, zejména poukázal na tvrzení, že skutkový stav v předmětné věci ohledně výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé nedoznal podstatných změn. Přitom rozsah styku stěžovatele s nezletilou se nápadně limitně blíží charakteru modelu střídavé péče mezi rodiči a stěžovatel si pokládá otázku, z jakých důvodů je favorizována úprava výlučné péče matky jako rezidenčního rodiče před střídavou výchovou. Stěžovatel poukázal na upozornění znalkyně Mgr. Kulíškové, podle které se táhne celým případem jako červená nit neřešený finanční konflikt mezi rodiči, přičemž konflikt mezi rodiči se nevyřešil již osmým kalendářním rokem. Za alarmující považuje stěžovatel fakt, že obecné soudy vůbec nereagovaly na postoj matky, která již od rozpadu vztahu se stěžovatelem od září roku 2009 navrhovala mnohokrát omezení a zákazy styku stěžovatele s nezl. dcerou. V kontextu výtek uvedených v ústavní stížnosti se stěžovateli jeví neudržitelným extrémní nesoulad mezi realitou a provedenými důkazy, resp. jejich hodnocením, ke kterému soudy obou stupňů v řízení dochází. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 a ze dne 15. března 2015 sp. zn. III. ÚS 2298/15.
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
10. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o výši výživného zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
11. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že bitva mezi rodiči se vede doslova na všech frontách, v úrovni majetkoprávní, trestněprávní, přestupkové a v neposlední řadě bohužel i ve vztahu k nezl. dceři. Odvolací soud má za to, že přechody mezi nenávistnými výchovnými prostředími nemohou zájmu nezletilé odpovídat a pro již tak psychicky zraněné dítě by představovaly neúměrnou zátěž. Pro rozhodnutí soudu pak z uvedených skutečností vyplývá závěr, že v žádném případě nelze uzavírat na to, že ve výchovném prostředí stěžovatele by nezletilá měla pro vztah k matce potřebnou podporu. Za situace, kdy dítě je citově na matku více fixováno a při respektování jeho citových vazeb k členům rodiny (zejména dvěma polorodým sourozencům), v níž vyrůstá, nelze podle odvolacího soudu o svěření nezletilé do výlučné péče stěžovatele uvažovat. Odvolací soud pak stěžovateli podrobně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, z jakého důvodu by ani střídavá péče v daném případě rozhodně neodpovídala nejlepšímu zájmu dítěte. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud proto považuje stěžovatelem vznesené námitky za neopodstatněné.
12. Ústavní soud opakovaně uvedl, že svěřením nezletilých dětí do výlučné péče jednoho z rodičů nedochází k porušení práva na rodinný život. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům".
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
14. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu