ECLI:CZ:US:2016:1.US.996.15.1
sp. zn. I. ÚS 996/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Milfaitové, zastoupené Mgr. Markem Hudlickým, advokátem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 2 C 68/2013-95 ze dne 27. 6. 2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 2291/2013-147 ze dne 26. 12. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1824/2014-174 ze dne 16. 12. 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení a Ondřeje Uhra, zastoupeného JUDr. Pavlou Korcovou, advokátkou, se sídlem Na paloučku 9, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Přitom odkázala na čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka, jako budoucí pronajímatelka, uzavřela dne 3. 12. 2012 s vedlejším účastníkem, jako budoucím nájemcem, smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se strany zavázaly do 31. 12. 2012 uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor. Smlouva definovala pronajímané prostory jako "nebytový prostor v domě č. p. X v obci Srní" a dále stanovila nájemné na 23 000 Kč měsíčně plus úhradu za demonstrativně uvedené provozní náklady. Vedlejší účastník uhradil stěžovatelce zálohu na nájemné ve výši 69 000 Kč. K uzavření nájemní smlouvy nedošlo a vedlejší účastník se žalobou na stěžovatelce domáhal vrácení zálohy.
Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelce přikázal zálohu vedlejšímu účastníku vrátit. Podle okresního soudu byla smlouva o smlouvě budoucí neplatná, neboť neobsahovala veškeré podstatné náležitosti smlouvy o nájmu nebytového prostoru ve smyslu §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Ve smlouvě dle soudu chybělo uvedení výše úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejího určení a předmět nájmu nebyl vymezen dostatečně určitě, neboť v daném objektu se nacházelo více nebytových prostor. Provedení dalších důkazů, včetně účastnického výslechu stěžovatelky, považoval soud za nadbytečné.
Krajský soud v napadeném rozsudku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť souhlasil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém odkázala na §237 občanského soudního řádu a měla za to, že dovolání je přípustné, neboť v řízení šlo o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Ohledně neplatnosti smlouvy uvedla, že okresním a krajským soudem použitá judikatura Nejvyššího soudu je na tento případ neaplikovatelná. Také uvedla, že závěry obou soudů považuje za formalistické a v rozporu s principy soukromého práva a judikaturou Ústavního soudu.
Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle něj stěžovatelka částečně nedostatečně vymezila důvod přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, nevyplývá ani z jeho obsahu. Ostatní dovolací námitky stěžovatelky Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.
II. Argumentace stran
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, že její dovolání trpělo vadami, za formalistické a porušující její právo na spravedlivý proces. Podle ní byly dovolací důvody seznatelné z obsahu dovolání. Vůči rozsudkům okresního a krajského soudu stěžovatelka namítá rovněž přepjatý formalismus, nerespektování autonomie vůle účastníků závazkového vztahu a zásady pacta sunt servanda. Rovněž namítá, že okresní soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť odmítl provést její účastnický výslech.
Okresní soud, krajský soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a stížnost považovaly za neopodstatněnou.
Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť napadená rozhodnutí nepovažoval za přepjatě formalistická.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se již několikrát zabýval otázkou soudního prohlášení soukromoprávní smlouvy za neplatnou. Z jeho ustálené judikatury plyne, že účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy je proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, a nikoliv vytváření pastí či labyrintů, v jejichž změti se snadno ztratí nejen projev vůle právních laiků, nýbrž i osoba povolaná k autoritativnímu výkladu práva. Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197); či obdobně nález sp. zn. III. ÚS 3900/12 ze dne 28. 2. 2013 (N 36/68 SbNU 373) a nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014]. Nicméně tyto principy nevedou k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů by neměla být účastníky občanskoprávních vztahů či obecnými soudy respektována. Avšak v případech, v nichž existuje vícero plausibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prve uvedený [nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197)].
V nyní posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že ve světle této judikatury je závěr obecných soudů o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí poměrně formalistický. U obou důvodů, ve kterých obecné soudy spatřovaly neplatnost smlouvy (neurčitost předmětu nájmu a výše úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru), by bylo myslitelné dojít výkladem i k tomu, že tyto klauzule smlouvy jsou pro potřeby smlouvy o smlouvě budoucí dostatečně určité. Nicméně úkolem Ústavního soudu není provádět výklad této smlouvy a nahrazovat tak činnost obecných soudů. Byť má Ústavní soud v tomto konkrétním případě k rozhodnutí obecných soudů výhrady, nedochází k závěru, že by formalismus obecných soudů dosáhl takového stupně, aby šlo o ústavně nepřípustný přepjatý formalismus negující smluvní svobodu a autonomii vůle smluvních stran. Zejména závěr obecných soudů o nedostatečné určitosti vymezení předmětu nájmu je z ústavněprávního pohledu ještě akceptovatelný (viz také, a contrario, nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014, bod 37, kde nebylo o předmětu nájmu s ohledem na použitý text pochyb).
Ústavní soud vzal také v potaz judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k tehdy platné právní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o nájmu nebytových prostor, na kterou v napadených rozhodnutích okresní a krajský soud odkazují (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 2509/2007). Tato judikatura byla poměrně přísná ve vztahu k požadavku na určitost vymezení podstatných náležitostí budoucí smlouvy, která byla předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. Závěry, ke kterým dospěly soudy v napadených rozsudcích, byly tedy pro stěžovatelku předvídatelné.
Ústavní soud nicméně považuje za nutné poznamenat, že nový občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2012 Sb.) ve srovnání s předchozí úpravou možnost prohlásit smlouvu za neplatnou omezuje a mnohem více akcentuje autonomii vůle smluvních stran a jejich smluvní svobodu (viz zejména §574 a související). Zároveň neklade tak přísné požadavky ani na obsah smlouvy o smlouvě budoucí (viz §1785, podle kterého musí být obsah budoucí smlouvy ujednán alespoň obecným způsobem). Obecné soudy tedy budou muset k zneplatnění smluv uzavřených za účinnosti této nové právní úpravy přistupovat mnohem zdrženlivěji.
Za poměrně formalistické považuje Ústavní soud i rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že dovolání stěžovatelky trpí vadami. Podle Ústavního soudu je z dovolání stěžovatelky zřejmé, že přípustnost dovolání vymezila tak, že v řízení šlo o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť jí uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou na danou věc aplikovatelná. Případně přípustnost jasně vymezila i v tom, že by Nejvyšší soud měl věc posoudit jinak s ohledem na jí citované ústavní principy a judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, jsou při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015).
Nicméně ani zde Ústavní soud neshledal, že by pochybení Nejvyššího soudu dosáhlo ústavněprávní roviny a svou intenzitou porušilo základní právo na stěžovatelky na přístup k soudu. Přitom vzal zejména v potaz, že dovolání bylo senátem tří soudců částečně odmítnuto jako neopodstatněné a Ústavní soud se tedy mohl zabývat i přezkumem rozhodnutí okresního a krajského soudu. Zároveň ústavněprávní pochybení v rozhodnutích těchto soudů neshledal a tudíž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka v dovolání odkazovala, by nebylo na místě rozsudek krajského soudu zrušit. Případná kasace napadeného usnesení Nejvyššího soudu by proto měla čistě formální dopady a pouze by řízení prodloužila, aniž by v důsledku vedla k příznivému závěru ve prospěch stěžovatelky.
Ústavní soud závěrem dodává, že porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky nelze spatřovat ani v tom, že okresní soud odmítl provést její účastnický výslech. Toto odmítnutí bylo totiž náležitě odůvodněno v napadeném rozsudku okresního soudu a nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu