ECLI:CZ:US:2016:2.US.1027.16.1
sp. zn. II. ÚS 1027/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Turka, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 32 Cdo 3182/2015-144, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 29. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, se podává, že stěžovatel byl klientem Kreditní banky Plzeň, a. s., na jejíž majetek jako úpadce byl prohlášen konkurs. Za toho stavu - při splnění zákonem stanovených podmínek - měl Fond pojištění vkladů (dnes Garanční systém finančního trhu - dále jen "Fond") vyplatit stěžovateli na základě čl. III zákona č. 443/2006 Sb. dodatečnou náhradu za veškeré pohledávky z jeho vkladů až do výše 4 milionů korun. To však Fond neučinil. Proto stěžovatel Fond zažaloval o zaplacení částky 3.709.091,85 Kč, nicméně jeho žaloba byla zamítnuta, k čemuž následně Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení (v návaznosti na rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu) uvedl, že došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok [v právě projednávaném případě byl čl. II a čl. III zákona č. 443/2006 Sb. zrušen nálezem Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (37/2007 Sb., N 30/44 SbNU 349)], nesmí soudy poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona pro projednávanou věc vyplývaly. Nebyla-li podle Nejvyššího soudu dodatečná náhrada stěžovateli nalézacím soudem přiznána, nemohla stěžovateli ani vzniknout škoda.
3. Stěžovatel s takovýmto výkladem nesouhlasí a odkazuje nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 3489/12 (N 94/69 SbNU 447; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož možnost retroaktivního účinku derogačního nálezu Ústavního soudu závisí v podstatné míře na povaze dotčeného právního vztahu, tedy zda jde o vztah mezi vertikální, to je mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, anebo horizontální, tzn. vztah mezi jednotlivci navzájem. Zatímco v případě vertikálních vztahů je retroaktivní účinek zásadně přípustný, je-li v neprospěch veřejné moci, v případě vztahů horizontálních, resp. obecně v případech, kdy zrušení protiústavního zákona působí v neprospěch jednotlivce, je retroaktivní účinek derogačního nálezu zásadně vyloučen. K tomu stěžovatel dodává, že i podle judikatury Nejvyššího soudu [srov. jeho rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005; všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/] je třeba vzít v úvahu důvod, pro který Ústavní soud přistoupil ke zrušení konkrétního právního předpisu nebo jeho ustanovení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu Nejvyššího soudu a v jeho rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného usnesení je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
6. K věci samé pak musí Ústavní soud konstatovat, že závěry Nejvyššího soudu je nutno hodnotit jako správné obecné východisko. Nelze však přehlížet, že Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vymezil podmínky [srov. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3489/12], při jejichž splnění upřesnil retroaktivní účinky derogačního nálezu. V takto naznačené judikatorní linii přitom Ústavní soud pokračuje [srov. například nález ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15]; dochází přitom k jistému rozvolňování diference vertikálních a horizontálních vztahů [srov. odst. 35 citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15] ve prospěch základních práv a svobod jednotlivce.
7. I přes naznačený posun ovšem lze právní názor prezentovaný Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí označit za pravidlo a konstrukci uvedenou v naposledy citovaném nálezu jako výjimku. V právě posuzovaném případě je přitom podle Ústavního soudu rozhodné, že stěžovatel výše zmíněnou žalobu podal až v roce 2010, tedy až po derogačním zásahu Ústavního soudu, přičemž v případě rozhodnutí o vyplacení tzv. dodatečné náhrady podle čl. III zákona č. 443/2006 Sb. šlo o politické rozhodnutí přijaté dodatečně (stěžovatel proto s touto eventualitou při založení smluvního vztahu s později zaniknuvší bankou nemohl počítat) a Ústavní soud přistoupil ke zrušení vybraných ustanovení zákona č. 443/2006 Sb. ani ne po šesti měsících od jejich účinnosti. Stěžovatel tak podle Ústavního soudu neměl v době podání žaloby ani "legitimní naději", že tuto dodatečnou náhradu získá [srov. k tomu přiměřeně např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Poláček a Poláčková proti České republice, stížnosti č. 39794/98 a 38645/97]. Proto obecné soudy podle Ústavního soudu postupovaly správně, pokud neaplikovaly žádnou z výjimek definovaných v judikatuře Ústavního soudu a pokud tedy stěžovateli nárok na tzv. dodatečnou náhradu nepřiznaly.
8. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu