ECLI:CZ:US:2016:2.US.1050.15.1
sp. zn. II. ÚS 1050/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Reného Gemmela, zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2015 č. j. 5 As 167/2014 - 20 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2014 č. j. 58 A 15/2011 - 133, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 4. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2008 sp. zn. KÚOK/125136/2007/ODSH-SD/7273, č. j. KUOK 11500/2007 Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad") změnil rozhodnutí Městského úřadu Hranice, odboru dopravy ze dne 20. 11. 2007 č. j. OD/21833/07-8/Ha/166, tak, že výroková část tohoto rozhodnutí týkající se protiprávního jednání stěžovatele zní: "Tímto porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., čímž spáchal přestupek dle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 3 přestupkového zákona", a dále potvrdil ostatní výroky tohoto rozhodnutí. Stěžovatel byl citovaným rozhodnutím Městského úřadu Hranice uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 3 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále jen "zákon o přestupcích"), kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 8. 2007 ve 14:06 hod. v katastru obce Hranice VII - Slavíč na silnici č. I/47 ve směru jízdy od obce Lipník nad Bečvou na obec Hranice IV - Drahotuše, řídil nákladní motorové vozidlo zn. Subaru Legacy, státní poznávací značky X nedovolenou rychlostí. Podle rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu stěžovatel tímto jednáním porušil ust. §4 písm. b), §4 písm. c) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Za tento přestupek byla stěžovateli podle §22 odst. 8 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a zároveň mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal správní žalobu.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 1. 2010 č. j. 58 Ca 16/2008 - 18 bylo rozhodnutí krajského úřadu zrušeno z důvodu nesprávně posouzené otázky doručování, když bylo zjištěno, že stěžovatel zmocnil k zastupování advokáta, jemuž bylo doručováno až poté, kdy byl procesní úkon - předvolání stěžovatele k ústnímu jednání proveden. Krajskému úřadu bylo uloženo, aby posoudil otázku, zda uvedení adresy pro doručování v B. bylo účelové. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011 č. j. 5 As 19/2010 - 41 bylo ke kasační stížnosti krajského úřadu uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušeno.
4. Krajský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. 3. 2012 č. j. 58 A 15/2011 - 60 opět rozhodnutí krajského úřadu zrušil; dospěl přitom k závěru, že uvedení adresy pro doručování B. lze vyhodnotit jako účelové, nemohlo vést k urychlení řízení, ale naopak k jeho účelovému prodlužování. Krajský soud uvedl, že za této situace, a s přihlédnutím k tomu, že nebylo ani vhodné předvolávat stěžovatele elektronickou poštou, správní orgán předvolal stěžovatele doručením písemnosti na adresu jeho trvalého bydliště; zde si stěžovatel písemnost nevyzvedl. Krajský soud připustil, že za situace, kdy by se na uvedené adrese stěžovatel zdržoval, byla by mu zásilka řádně doručena ve smyslu ust. §23 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, uložením; v žalobě však stěžovatel uvedl, že se na uvedené adrese nezdržoval z důvodu prováděné rekonstrukce bytu a domu, který byl neobyvatelný. Krajský soud uzavřel, že stěžovateli nebylo účinně doručeno předvolání k ústnímu jednání.
5. Ke kasační stížnosti krajského úřadu, který především namítal, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, byl rozsudek krajského soudu opět zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 5 As 119/2012 - 21, přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud opřel své rozhodnutí o blíže neodůvodněný závěr. Nejvyšší správní soud ohledně doručování dovodil, že postup krajského úřadu byl v souladu se zákonem a písemnost byla stěžovateli řádně doručena.
6. Krajský soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 14. 8. 2014 č. j. 58 A 15/2011 - 133 žalobu zamítl. Vycházel přitom ze závazného právního názoru, který Nejvyšší správní soud vyslovil, tedy že stěžovatel byl řádně k ústnímu jednání předvolán. Poté se krajský soud poprvé zabýval druhou námitkou stěžovatele, kterou v žalobě uvedl, a to nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, jinými slovy přezkoumával samotnou zákonnost uložené pokuty za tvrzený spáchaný přestupek (stěžovatel tvrdil, že vozidlo neřídil, zpochybnil záznam o provedené kontrole hlídkou městské policie, apod.).
7. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 58 A 15/2011 - 133 podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 5 As 167/2014 - 20 zamítnuta.
II.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předcházejícím správním řízení došlo k porušení jeho práva na řádné projednání věci v jeho přítomnosti a v přítomnosti jeho právního zástupce. Správní orgán prvního stupně konal dne 20. 11. 2007 jediné ústní jednání o přestupku, u něhož ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku, aniž by mu a jeho právnímu zástupci umožnil účastnit se tohoto ústního jednání a k věci se vyjádřit.
9. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval jeho argumentací ohledně řádného předvolání k ústnímu jednání, ani zákonností konání ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele a v nepřítomnosti jeho právního zástupce s odůvodněním, že jde o námitku nepřípustnou, jelikož již byla vyřešena v předchozích kasačních rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel je toho názoru, že pokud se Nejvyšší správní soud nezabýval jeho námitkami ohledně řádného předvolání k ústnímu jednání a v návaznosti na to zákonností konání ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele a v nepřítomnosti jeho právního zástupce s tím, že jde námitky nepřípustné, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu. Právní názor, že správní orgán nemusí vyrozumět právního zástupce účastníka správního řízení o termínu konání ústního jednání, pokud byla plná moc k zastupování doložena správnímu orgánu poté, co již byl sám účastník správního řízení vyrozuměn o termínu ústního jednání, považuje stěžovatel za nesprávný. K zachování práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby byl správním orgánem o konání ústního jednání vyrozuměn i právní zástupce, pokud je zmocnění včas osvědčeno.
10. Stěžovatel rovněž namítá, že ani jemu nebylo řádně doručeno předvolání k ústnímu jednání. Při prvotním úkonu - odporu proti příkazu sdělil, že požaduje doručovat primárně na elektronickou adresu a jako "klasickou" adresu uvedl svou adresu v B. Na adrese svého trvalého bydliště se nezdržoval, protože na uvedené adrese bytu byla prováděna rozsáhlá rekonstrukce, což v průběhu řízení doložil. Přesto mu správní orgán nedoručoval ani na elektronickou adresu ani na sdělenou poštovní adresu. Pokud obecné soudy činí závěr, že právě telefonická žádost sekretářky ze dne 12. 11. 2007 o zaslání zásilky na e-mailovou adresu svědčí o tom, že mu termín ústního jednání byl znám, tak jde o závěr ryze spekulativní a svévolný. Právo na seznámení se se spisem po skončení dokazování a před vydáním rozhodnutí spolu s právem se k věci před rozhodnutím vyjádřit patří mezi aspekty práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že ani jemu ani jeho právnímu zástupci nebylo toto právo umožněno a ani jeden z nich nebyl správním orgánem o takovém právu poučen. Správní orgány obou stupňů právního zástupce stěžovatele ignorovaly a soudy v tomto směru nezjednaly nápravu.
11. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že rozsudky obecných soudů jsou projevem svévole a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel uvádí, že po celou dobu řízení namítal, že ve správním řízení nejsou důkazně přípustné úřední záznamy policistů, kteří v nich zachycují průběh konkrétního úkonu, v daném případě silniční kontroly. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení argumentoval tím, že nebylo prokázáno, že by vozidlo v daném místě a čase řídil, resp. tvrdil, že vozidlo neřídil. Soudy stěžovateli zamítly návrh na provedení znaleckého posudku, který by to prokázal. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky ohledně řádného zjištění přesnosti a správnosti měření rychlosti. Dle jeho tvrzení nebylo prokázáno, že strážník Městské policie Hranice provedl měření rychlosti v souladu s návodem. Nelze tudíž podle stěžovatele presumovat, že měření bylo provedeno správně a automobil tak skutečně překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci.
III.
12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, když se pro projednávanou ústavní stížnost nepoužije právní názor obsažený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (č. 290/2015 Sb., bod 27). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
13. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
16. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo řádně doručeno předvolání k ústnímu jednání dne 9. 11. 2007. Předvolání bylo doručováno pouze stěžovateli, neboť právní zástupce stěžovatele JUDr. Pavel Korta oznámil správnímu orgánu prvního stupně, že zastupuje stěžovatele na základě předložené plné moci, která došla správnímu orgánu prvního stupně až dne 16. 11. 2007, tedy v době, kdy orgán prvního stupně měl předvolání k ústnímu jednání u žalobce řádně doručeno. Protože k předložení plné moci došlo až po nařízení ústního jednání a doručení předvolání žalobce k němu, bylo na stěžovateli, aby účast svého zástupce u ústního jednání zabezpečil. Správní orgán nedoručil předvolání k jednání toliko písemně, ale rovněž elektronicky, a to dne 15. 11. 2007 v reakci na telefonát stěžovatelovy sekretářky. Tuto skutečnost zjistil již krajský soud z příslušného správního spisu. Stěžovatel se rovněž v místě svého trvalého bydliště prokazatelně zdržoval, jelikož mu tam dne 4. 10. 2007 byla úspěšně doručena úřední zásilka do vlastních rukou. Stěžovatel tedy věděl, kdy a kde se bude jednání konat. Nic mu nebránilo v tom, aby se tohoto jednání zúčastnil, stejně jako mu nic nebránilo v tom, aby o konání jednání informoval svého právního zástupce.
17. V předvolání byl stěžovatel poučen o tom, že má právo ve lhůtě stanovené správním orgánem se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí. Stěžovatel byl rovněž poučen o tom, že pokud se nedostaví k nařízenému ústnímu jednání, bude mít správní orgán za to, že svého práva nevyužil. Dne 20. 11. 2007 se konalo ústní jednání, k němuž se stěžovatel nedostavil. Během jednání byly provedeny důkazy na základě ve spisu shromážděných důkazních prostředků. Stěžovatel se z jednání neomluvil předem, ale ani následně a ani neuvedl, že žádá o odložení jednání, neuvedl ani žádné důvody, které mu brání v účasti na jednání. Stěžovatel tedy nebyl zkrácen na svém právu seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel však zůstal pasivní a zcela na svá práva rezignoval; se spisem se neseznámil, nepožádal o přeložení ústního jednání, k jednání se nedostavil ani správnímu orgánu prvního stupně nedal na vědomí, že hodlá své právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí realizovat až s časovým odstupem po ústním jednání. Správní orgán prvního stupně stěžovateli předestřel časovou mez pro realizaci tohoto práva s tím, že pokud stěžovatel svého práva nevyužije nejpozději při ústním jednání, bude vycházet z toho, že svého práva již využít nehodlá, a nebude tak otálet s vydáním rozhodnutí. Nelze přičítat k tíži správnímu orgánu, že stěžovatel nemohl svého práva využít za situace, kdy to byl sám stěžovatel, kdo se takové možnosti fakticky svým účelovým jednáním, a to již počínaje požadavkem na doručování písemností na výše uvedenou adresu, vzdal.
18. K porušení práva stěžovatele nedošlo ani tím, že se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou stěžovatele týkající se doručování předvolání k ústnímu jednání. Vzhledem k tomu, že o této námitce kasační soud již rozhodoval ve svém předchozím rozhodnutí, kdy dospěl k názoru, že bylo řádně doručeno, nemohl se jí zabývat znovu, neboť je vyloučeno, aby Nejvyšší správní soud revidoval svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci. Tuto námitku stěžovatele proto shledal Nejvyšší správní soud nepřípustnou.
19. V předmětné věci opřel správní orgán prvního stupně dokazování o oznámení o dopravním přestupku, záznam o přestupku, úřední záznamy zasahujících policistů, fotografický záznam o přestupku, ověřovací list měřícího zařízení a o údaj z registru řidičů. Jde o podklady, které postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013 č. j. 3 As 9/2013). Protože důkazy ve svém souhrnu prokazovaly stíhané jednání bez důvodných pochybností (§3 správního řádu) a nebyly mezi nimi ani rozpory či nesrovnalosti, neměl správní orgán prvního stupně důvod z vlastní iniciativy provádět další dokazování.
20. Stěžovatelem navrhovaný písmoznalecký posudek nebyl soudy shledán potřebným, neboť krajský soud vzal za prokázané, že přestupek spáchal ztotožněný stěžovatel. Písmoznalecký posudek na podpis o záznamu o dopravním přestupku navíc, jak správně podotkl Nejvyšší správní soud, nemusí a někdy ani nemůže mít vypovídací hodnotu.
21. Podle Ústavního soudu nelze považovat za libovůli, jestliže krajský soud odmítl znalecky zkoumat stěžovatelův podpis v policejním protokolu s cílem ověřit, zdali se skutečně dopustil přestupku. Stěžovatel byl na místě strážníky vyzván k prokázání totožnosti a tento úkon lze spolu s jeho podpisem považovat za dostatečný důkaz. Krajský soud nebyl povinen provádět důkaz znaleckým posudkem. Navíc Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku přesně popsal, že v obdobných situacích se řidiči zpravidla záměrně podepisují nečitelně, aby mohli tvrdit, že nejsou pachateli přestupku, což vede k praktické nepoužitelnosti tohoto důkazu.
22. Rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu. Nelze proto bez jakéhokoliv důkazu tvrdit, že strážník závažně pochybil při manipulaci s přístrojem na měření rychlosti. Z rozsudků rovněž nevyplývá, že by úřední záznamy Městské policie Hranice byly použity protizákonným způsobem proti stěžovateli. Navíc vedle těchto záznamů byl stěžovatel z přestupku usvědčen i na základě výslechu strážníků, jakož i dalších důkazů.
23. Ústavní soud uzavírá, stěžovateli nebylo upřeno jeho právo na řádné projednání věci v jeho přítomnosti a v přítomnosti jeho zástupce a jeho právo nahlížet do spisu. Ústavní soud poukazuje na to, stěžovatel jako osoba s právnickým vzděláním, měl v duchu zásady "každý nechť si střeží svoje práva" si řádně přebírat poštu a pro účely doručování si zvolit vhodnou adresu.
24. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu