ECLI:CZ:US:2016:2.US.1069.16.2
sp. zn. II. ÚS 1069/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Patrika Pilara, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem tř. Svobody 43/39, 779 00 Olomouc, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZT 33/2016-48 ze dne 14. 3. 2016, spojené s návrhem na zrušení §211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil §211 trestního zákoníku. Stěžovatel konečně požaduje i přiznání nákladů řízení.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, bylo blíže specifikovaným usnesením Policie České republiky ze dne 28. 1. 2016 zahájeno trestní stíhání mimo jiné i stěžovatele jako osoby obviněné ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (bod 2) a pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku spáchaného formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (bod 6 a 7).
Přečinu uvedeného pod bodem 2 se měl stěžovatel dopustit dvěma skutky. Jednak tím, že dne 16. 4. 2014 docílil uzavření smlouvy o zápůjčce se společností Provident Financial, s. r. o., a poskytnutí zápůjčky ve výši 6 000 Kč s tím, že do zákaznické karty v rozporu se skutečností uvedl, že má celkový příjem ve výši 9 200 Kč (z toho volně použitelný příjem ve výši 4 100 Kč), přičemž si byl vědom, že volně použitelný příjem nemá, neboť byl nezaměstnaný a jeho jediný příjem tvořil přídavek na dítě. Přečinu pod bodem 2 se měl dále dopustit tak, že dne 18. 7. 2014 opět docílil uzavření smlouvy o zápůjčce se společností Provident Financial, s. r. o., a poskytnutí zápůjčky ve výši 11 000 Kč s tím, že do zákaznické karty uvedl, že má celkový příjem ve výši 11 110 Kč (z toho volně použitelný příjem ve výši 5 675 Kč), přičemž si byl vědom, že volně použitelný příjem nemá, neboť byl nezaměstnaný a jeho jediný příjem tvořil přídavek na dítě.
Přečinu pod body 6 a 7 se měl dopustit ve zkratce tím, že spolu s dalším obviněným opakovaně navedli třetí osobu k tomu, aby si při uvedení nepravdivých údajů o příjmech na sebe vzala úvěr.
Ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce ke stížnosti stěžovatele usnesení Policie České republiky co do bodu 2, v části týkající se smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 4. 2014, zrušil a policejnímu orgánu uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout. Důvodem zrušení této části usnesení byla skutečnost, že stěžovatel většinu půjčené částky splatil, a nebylo proto v jeho jednání možno shledat podvodný úmysl. Ve zbytku státní zástupce stěžovatelovu stížnost zamítl, byť upřesnil, že jednání pod bodem 2 naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli úvěrového podvodu podle §211 trestního zákoníku.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že podvodný úmysl neměl ani v případě skutku ze dne 18. 7. 2014, neboť půjčku nesplácel částečně z toho důvodu, že neměl na splácení prostředky, a částečně proto, že mu splácení zakázal jeho otec, jelikož považoval praktiky Provident Financial, s. r. o., za lichvářské. Stěžovatel má za to, že se v obou případech jednalo čistě o soukromoprávní vztah.
Státní zástupce údajně nereagoval na námitku subsidiarity trestní represe a nepřihlédl k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015, podle kterého je smyslem zakotvení povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele zejména ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry.
Stěžovatel má tedy za to, že zákonodárce stanovil věřiteli povinnost postupovat při sjednávání úvěru s odbornou péčí, což ve stěžovatelově případě věřitel nesplnil a následky porušení této povinnosti by měly zůstat v soukromoprávní rovině. Stěžovatel podotýká, že věřitelé zneužívají trestněprávních předpisů k uplatnění škody v trestním řízení.
Stěžovatel také poznamenává, že spotřebitel do takového smluvního vztahu vstupuje vždy s vysokou mírou lehkomyslnosti, neuvážlivosti a bez většího rozmyslu, do čehož může spadat i nepřesné či předem nepromyšlené údaje, které uvede o svých budoucích příjmech. Takové jednání by však podle stěžovatele rozhodně nemělo být považováno za trestný čin.
Podle stěžovatele se navíc orgány činné v trestním řízení nezabývaly tím, zda stěžovatel rozuměl tomu, co přesně do smlouvy vyplňuje, a zda nejednal pod nátlakem společnosti, případně tím, zda zprostředkovatel půjčku sám nabídl, nebo si ji stěžovatel vyžádal.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá dozoru státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování soudů (např. u vazby) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nezbytné vykládat restriktivně.
Pokud jde konkrétně o přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti tomuto usnesení), Ústavní soud svou zdrženlivost prolomil toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající v existenci libovůle v rozhodování (viz např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02); zároveň však zdůraznil, že mu nepřísluší rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jakkoli přezkoumávat po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je v těchto případech oprávněn zasáhnout jedině při odepření spravedlnosti spočívajícím zejména ve zcela nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci Ústavní soud výjimečné důvody ke svému zásahu neshledal. Usnesení Policie České republiky i usnesení napadené ústavní stížností jsou řádně odůvodněna, je z nich zřejmé, jakého trestného činu se měl stěžovatel dopustit a které okolnosti a důkazy tomu nasvědčují. Státní zástupce se dostatečně (pro účely přípravného řízení) vypořádal i s konkrétními námitkami, jež stěžovatel vznášel ve své stížnosti (a to včetně námitky možné lichvy ze strany společnosti Provident Financial, s. r. o.), které ostatně i částečně vyhověl. Na toto rozhodnutí tak je možno odkázat.
K trestnému činu úvěrového podvodu se Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjadřoval, a to právě i s ohledem na stěžovatelem zdůrazňovanou subsidiaritu trestní represe. Ústavně konformní výklad trestného činu úvěrového podvodu provedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, v němž vyjádřil názor, že při posuzování, zda se určitá osoba dopustila úvěrového podvodu, je potřeba přihlédnout i k tomu, nakolik se jí uváděné údaje liší od skutečnosti a zda uvedením nepravdivých údajů vůbec vznikla škoda (aniž by však vznik škody byl nezbytnou podmínkou trestněprávního postihu). Z napadeného usnesení je přitom zřejmé, že státní zástupce z těchto úvah vycházel. Bude nicméně na trestních soudech, aby v případě podání obžaloby posoudily veškeré okolnosti případu a rozhodly, zda je trestněprávní postih na místě, či nikoli.
K citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud poznamenává, že jakkoli §9 zákona o spotřebitelských úvěrech míří k ochraně spotřebitele, nemění to nic na skutečnosti, že stěžovatel není oprávněn v úvěrové smlouvě (ani ve smlouvě o zápůjčce) uvádět nepravdivé údaje, resp. že tímto jednáním může věřiteli vzniknout škoda. Ochrana spotřebitele spočívá zejména v tom, že spotřebitel nemusí vždy správně odhadnout možnosti splácení půjčky, k čemuž má naopak věřitel jako profesionál lepší předpoklady. Stěžovatel se stěží může v trestním řízení domáhat takové ochrany za situace, kdy se naopak možné kontrole věřitelem snažil uváděním nepravdivých údajů vyhnout. Má-li kontrola schopnosti spotřebitele splácet úvěr skutečně fungovat, pak to předpokládá, že spotřebitel nebude usilovat o to, aby věřitele uvedl v omyl.
S tím pak souvisí i stěžovatelova námitka, že spotřebitel často u uzavírání úvěrů nepřemýšlí a jedná pod tlakem. K tomu lze zejména uvést, že stěžovatel ani neuvádí, že by právě toto byl jeho případ. Stěžovatel netvrdí, že by své příjmy neúmyslně nadsadil, případně že uvedl příjmy, které skutečně měl, pouze nebyly stabilní (nebo dokonce že nerozuměl tomu, co ve smlouvě uvádí). Takový závěr ostatně neplyne ani z napadeného usnesení. Z něj naopak vyplývá, že stěžovatel jednal vědomě a s rozmyslem.
Ústavní soud navíc poznamenává, že ačkoli je spotřebitelům jakožto slabší straně nutno poskytovat ochranu, neznamená to, že by snad spotřebitelé byli zcela imunní vůči následkům svého jednání. V demokratickém právním státě odpovídá každý svéprávný jednotlivec za své jednání a vzniklých následků se nemůže bez dalšího zprostit pouhým poukazem na to, že jednal v jakési "euforii" z vidiny rychlých peněz (nebo snad že nevěděl, že podvod či úvěrový podvod je trestným činem). Pokud stěžovatel uvádí, že spotřebitel vždy vstupuje do smluvního vztahu s vysokou mírou lehkomyslnosti a neuvážlivosti, není k takovému jednání absolutně žádný důvod, přičemž ani zákonodárce zjevně neměl v úmyslu k němu nikoho povzbuzovat. Ostatně i nový občanský zákoník ve svých zásadách zdůrazňuje, že slib zavazuje a smlouvy se mají plnit [(§3 odst. 2 písm. d); dle staré římské zásady pacta sunt servanda]. V §4 odst. 1 pak zakládá domněnku, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.
Spotřebitelé tedy stejně jako kdokoli jiný nemají pouze práva, ale i povinnosti, jejichž nedodržení může mít v určitých případech i trestněprávní následky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu pak Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení §211 trestního zákoníku, přičemž v tomto směru lze znovu odkázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, v němž byl řešen prakticky totožný návrh (jednalo se o návrh na zrušení skutkové podstaty úvěrového podvodu, jak byla zachycena v §250b odst. 1 dříve platného trestního zákona). Ústavní soud konečně neshledal důvod ani k přiznání náhrady nákladů řízení, k němuž přistupuje jen zcela mimořádně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu