ECLI:CZ:US:2016:2.US.1091.16.1
sp. zn. II. ÚS 1091/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Matějem Skalickým, advokátem se sídlem Praha 10, Počernická 988/8, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2016 č. j. 11 C 54/2015-107, spojený s návrhem na zrušení §17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a příspěvkové organizace Vojenská nemocnice Olomouc, IČ: 60800691, se sídlem Olomouc - Klášterní Hradisko, Sušilovo nám. 1/5, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem se sídlem Olomouc, Vídeňská 635/8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. dubna 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl zrušení §17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a požádal, aby byla jeho ústavní stížnost ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, projednána přednostně.
2. Stěžovatel byl dne 7. dubna 2014 přibližně kolem 2:30 hod. na základě písemné žádosti Policie České republiky umístěn na protialkoholní záchytnou stanici Vojenské nemocnice Olomouc (dále též "vedlejší účastnice"), kde mu bylo poskytnuto nezbytné vyšetření, ošetření a následný pobyt ve smyslu §17 zákona č. 379/2005 Sb. Důvodem uvedené žádosti bylo "napadení personálu restaurace v silné podnapilosti". Při přijetí stěžovatele na protialkoholní záchytnou stanici měla být v důsledku jeho agresivity nezbytná součinnost Policie České republiky. Stěžovatel se měl odmítnout podrobit dechové zkoušce a odběru krve za účelem zjištění přítomnosti alkoholu či jiné návykové látky a v průběhu pobytu na protialkoholní záchytné stanici měl být vůči svému okolí agresivní, vulgární a vyhrožovat fyzickým násilím. V 7:49 hod. byla u stěžovatele zjištěna dechovým analyzátorem přítomnost alkoholu 0,9 promile, k jeho propuštění pak došlo po odeznění intoxikace kolem 12:48 hod. Za provedené úkony vyúčtovala vedlejší účastnice stěžovateli náklady ve výši 2 500 Kč, které odmítl uznat co do důvodu a výše. Rovněž si odmítl převzít jejich vyúčtování. Právě zaplacení uvedeného dluhu se vedlejší účastnice domáhala žalobou.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále též "nalézací soud") ze dne 16. února 2016 č. j. 11 C 54/2015-107 bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno a stěžovateli byla uložena jednak povinnost zaplatit částku 2 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), jednak náhradu nákladů řízení (výrok II). Z jeho odůvodnění se podává, že s ohledem na zjištění skutkový stav, kdy v krvi stěžovatele byla prokázána přítomnost alkoholu, vznikla stěžovateli podle §17 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. povinnost uhradit vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici. Jeho námitkami stran postupu zaměstnanců vedlejší účastnice v době jeho přijetí a během hospitalizace na protialkoholní záchytné stanici se nalézací soud nezabýval, neboť k jejich posuzování nebyl v tomto řízení oprávněn.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že se nalézací soud při posuzování jeho žaloby odmítl zabývat veškerými jím uváděnými tvrzeními a navrženými důkazy, které měly prokázat protiprávní jednání vedlejší účastnice při jeho hospitalizaci. Především namítá to, že k omezení jeho osobní svobody mělo dojít bez přítomnosti lékaře a že právě jednáním zaměstnanců vedlejší účastnice mu byly způsobeny pohmožděniny na tváři a odcizeny osobní cennosti. Rovněž se nalézací soud nevypořádal s jeho tvrzením, že měl být omezen na osobní svobodě i poté, co již odezněla akutní intoxikace. Již v ranních hodinách mu byla naměřena hladina alkoholu v krvi 0,9 promile odpovídající mírné podnapilosti, která mu nijak nebránila v bezpečném opuštění záchytné stanice. Námitky pak směřují i proti výši poplatku, jakož i proti tomu, že se Ministerstvo obrany jako zřizovatel vedlejší účastnice nikterak nezabývalo jeho stížností na nezákonné jednání vedlejší účastnice.
5. Ustanovení §17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb., na jejichž základě byl stěžovatel omezen na osobní svobodě, jsou podle jeho názoru v rozporu s čl. 4 odst. 3, čl. 7 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny, protože jsou jimi nedostatečně chráněna práva občanů. Především mají být formulovány velmi vágně, což způsobuje zcela rozdílný přístup jednotlivých záchytných stanic, pokud jde o charakteristiku indikačních případů, míru uplatňování represivních prostředků, ale i výši a způsob účtování poplatků za hospitalizaci. Naprosto v nich absentuje i možnost převedení osoby do domácí péče s tím, že hospitalizace na protialkoholní záchytné stanici by mohla nastoupit až subsidiárně. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení těchto ustanovení.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 54/2015 a vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 4. května 2016 plně odkázal na obsah napadeného rozsudku.
8. Vojenská nemocnice Olomouc se ve svém vyjádření ze dne 2. května 2016 ztotožnila s obsahem napadeného rozsudku. Dále podrobně shrnula průběh hospitalizace, jakož i postup při vymáhání dluhu. Tvrzení stěžovatele, podle něhož jím navržené důkazy byly s to prokázat porušení ústavně zaručených práv a svobod, považuje vedlejší účastnice za bezpředmětné, neboť soud byl povinen zabývat se jen meritem věci, resp. tvrzeným nárokem vedlejšího účastníka na zaplacení nákladů hospitalizace.
9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil možnosti na ně reagovat. Ve své replice ze dne 23. května 2016 uvedl, že vyjádření vedlejší účastnice se nikterak nevypořádává s tvrzeným porušením zákona, spočívajícím zejména v omezení osobní svobody a v použití omezovacích prostředků bez přítomnosti lékaře. Naopak se v něm připouští, že v rozporu se zákonem byla použita omezení nad rámec doby nezbytně nutné k odeznění intoxikace. Postupu vedlejší účastnice lze vytknout i to, že jednostranně a bez právního důvodu navyšuje úhradu za pobyt v protialkoholní záchytné stanici. Ústavní stížnost považuje stěžovatel nadále za důvodnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
13. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307)]. Tak tomu ale v dané věci není.
14. Nalézací soud se řádně a přesvědčivě vypořádal s otázkou, zda vedlejší účastnici vznikl nárok na zaplacení nákladů souvisejících s vyšetřením, ošetřením a následným pobytem stěžovatele na protialkoholní záchytné stanici. V tomto směru není pochyb, že byly splněny podmínky stanovené §17 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. podle něhož uvedené úkony hradí ošetřená osoba, jestliže se u ní prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky. Výše uvedených nákladů byla stěžovateli podrobně vyúčtována a v průběhu řízení před nalézacím soudem nebyla z jeho strany rozporována. Zároveň je třeba zdůraznit, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto jen o tomto nároku, a tudíž nalézací soud neměl prostor k posuzování případných pochybení pracovníků poskytovatele zdravotních služeb, z jehož strany došlo ke zbavení osobní svobody stěžovatele. Ani jejich případné zjištění by totiž nemělo vliv na výsledek tohoto řízení. Tím ovšem není řečeno, že se stěžovatel nemohl domáhat ochrany svých práv, do nichž mělo být postupem poskytovatele zasaženo, jiným způsobem, který za tímto účelem stanoví zákon.
15. Pakliže stěžovatel zpochybňuje §17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb., činí tak výlučně v abstraktní rovině, aniž by specifikoval, z jakého důvodu měla mít jejich aplikace za nezbytný následek porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jeho námitky nesměřují proti samotné možnosti zbavení osobní svobody z důvodů uvedených v §17 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., nýbrž vůči tomu, že zákon neposkytuje dostatečné garance před nedůvodným zbavením osobní svobody. Stěžovatel nicméně nerozporuje, že alespoň po určitou dobu jeho umístění do protialkoholní záchytné stanice byl pro takovýto zásah důvod. Nesouhlasí pouze s konkrétním způsobem provedení tohoto zásahu a délkou, po kterou trval, čímž však - jak bylo uvedeno výše - není dotčen žalobou uplatněný nárok vedlejší účastnice.
16. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ze stejného důvodu rozhodl ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) tohoto zákona i o odmítnutí akcesorického návrhu na zrušení §17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb. O naléhavosti věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud nerozhodoval, neboť odmítnutím ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Chmelová