ECLI:CZ:US:2016:2.US.1123.16.1
sp. zn. II. ÚS 1123/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Markéty Váňové, zastoupené JUDr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 53 Co 401/2015-52, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016, č. j. 53 Co 401/2015-58, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2015, č. j. 34 C 369/2014-28, bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, aby žalovanému (Společenství vlastníků jednotek domu Starochuchelská 14/1) bylo uloženo zdržet se rušení držby práva stěžovatelky umístěním anténního stožáru, dvou klimatizačních jednotek a krbového komínu na střeše bytového domu. Soud dále uložil žalovanému povinnost uvést anténní stožár, satelitní anténu a zařízení pro rádiový přenos do původního stavu. Prvostupňový soud rozhodl poté, co zkoumal, zda byla prokázána existence držby a její svémocné rušení žalovaným. Dospěl k závěru, že tyto skutečnosti stěžovatelka prokázala, a proto žalovanému další rušení držby zakázal a uložil mu i povinnost napravit stav jeho rušením vzniklý.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením poté Městský soud v Praze k odvolání žalovaného změnil shora citované prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu na ochranu rušené držby zamítl. V odůvodnění uvedl, že účelem žaloby z rušené držby je ochrana faktického stavu a směřuje vůči jakékoliv jeho svémocné změně. Držba se však musí týkat takového práva majetkové povahy, které držbu umožňuje; jde například o právo vlastnické, právo stavby či právo služebnosti. Za takové právo však nelze považovat právo, jehož nerušení se domáhala stěžovatelka. Stěžovatelka totiž existenci věcného práva svědčícího v její prospěch ani netvrdila. Podle městského soudu tak není k uplatnění žaloby na ochranu rušené držby aktivně věcně legitimována.
4. Takto naznačený výklad městského soudu je podle stěžovatelky v rozporu se smyslem i doslovným výkladem příslušných ustanovení dopadajících na právě projednávanou věc. Držba je sice jedním z projevů vlastnického práva, avšak není vyloučeno, aby existovala i sama o sobě, respektive aby jejím předmětem bylo i jiné právo než právo vlastnické. Právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 89/2012 Sb.") počítá s držbou široké palety práv, aby byla schopna vyhovět variabilitě občanskoprávních vztahů, kterým poskytuje ochranu v souladu s ústavními principy. Nesprávným výkladem ustanovení §176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád") tak údajně došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud také stěžovatelce nijak nenaznačil, že se hodlá odklonit od právního názoru prvostupňového soudu, čímž porušil ustanovení §118a o. s. ř. a tam zakotvenou poučovací povinnost.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud dále zdůrazňuje - v souladu s výše uvedeným - že jeho úkolem není sjednocovat výklad podústavního práva, neboť - jak bylo rovněž řečeno - dbá jen na to, aby výklad přijatý obecnými soudy byl z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Racionalitu výkladu zaujatého městským soudem lze přitom podle Ústavního soudu dovodit již z argumentace samotné stěžovatelky. Sama stěžovatelka totiž dovozuje, že držba v občanskoprávních vztazích může souviset s paletou práv, nikoliv jen s právem vlastnickým. Stěžovatelce však žádné takové právo ve smyslu ustanovení §988 zákona č. 89/2012 Sb. (vzhledem k okolnostem právě projednávaného případu patrně právo spočívající ve služebnosti) nesvědčí a stěžovatelka to ve svém důsledku v ústavní stížnosti ani netvrdí. K její argumentaci lze rovněž uvést, že institut na ochranu držby ve smyslu ustanovení §176 a násl. občanského soudního řádu nelze zaměňovat a zcela ztotožňovat s ochranou pokojného stavu ve smyslu §5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jeho smyslem nebyla výlučně ochrana práv v užším slova smyslu [srov. k tomu přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/].
7. Ústavněprávní relevanci pak konečně podle Ústavního soudu nemá ani námitka stěžovatelky o překvapivosti právního názoru městského soudu, který je odlišný od východisek zaujatých soudem prvního stupně. To už jen proto, že městský soud vyšel z argumentace obsažené v odvolání žalovaného. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného usnesení, stěžovatelka měla možnost se k odvolání žalovaného vyjádřit a této možnosti také využila. Eventualitu daného výkladu tak jistě minimálně nemohla vyloučit.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu