ECLI:CZ:US:2016:2.US.1235.16.1
sp. zn. II. ÚS 1235/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Šťastného, t. č. ve Vazební věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem, se sídlem Bezručova 335/33, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 108/2016 ze dne 22. března 2016 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih č. j. 13 Nt 202/2016-8 ze dne 25. února 2016, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, odst. 3, čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 13 Nt 202/2016 se podává, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Plzeň, č. j. NPC -1573-130/TČ-2014-2200E2 ze dne 29. 4. 2015, trestně stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Spolu s ním je trestně stíháno dalších 9 obviněných.
3. Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih č. j. 13 Nt 105/2015-24 ze dne 1. 5. 2015 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). K návrhu státního zástupce bylo usnesením Okresního soudu Plzeň - jih č. j. 13 Nt 112/2015-28 ze dne 31. 7. 2015 rozhodnuto o rozšíření vazebních důvodů o důvod dle §67 písm. b) tr. ř. Poté byla vazba k návrhu státního zástupce prodloužena, bylo rozhodnuto o pominutí důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. a na základě návrhu státního zástupce bylo usnesením ze dne 9. 11. 2015 rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř.
4. Napadeným usnesením soudkyně Okresního soudu Plzeň - jih rozhodla podle §72 odst. 1 tr. ř. k návrhu státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
5. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti označuje závěr Krajského soudu v Plzni o tom, že žádost stěžovatele byla soudu doručena až po rozhodnutí, za nepravdivý, což dle něho vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, v němž je uvedeno, že až dne 26. 2. 2016 soud obdržel žádost o konání vazebního zasedání, ačkoliv rozhodl dne 25. 2. 2016. Stěžovatel má proto za to, že o jeho vazbě bylo ve skutečnosti rozhodováno nejdříve dne 26. 2. 2016 a dle jeho názoru bylo rozhodnutí antidatováno. Tím, že stížnostní soud nepravdivé rozhodnutí soudu prvního stupně "posvětil", zcela nepřípustně zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel nebyl o svých právech poučen, nezbylo mu proto, než se poradit s obhájcem o uplatnění obhajoby, takže považuje za absurdní názor stížnostního soudu, že by to měl být primárně obviněný, kdo ve lhůtě dvou pracovních dnů sdělí soudu, zda žádá o vazební zasedání či nikoliv, a že by to měl stihnout tak, aby jeho názor soud v této lhůtě obdržel. Dle jeho názoru měl soud prvního stupně rozhodnout později, nebo nařídit veřejné zasedání. Obhájce mohl vyrozumět i jinými způsoby, např. e-mailem, faxem nebo telefonicky.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň - jih.
8. Krajský soud v Plzni v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval procesní námitkou stěžovatele, že k jeho žádosti mělo být nařízeno vazební zasedání. Zcela přitom odmítl formulace stěžovatele, které naznačují, že vědomě kryl neústavní postup soudu prvního stupně. Uvedl, že ve vztahu ke stěžovateli stejný senát v minulosti zakročil, když soud prvního stupně opomenul konat vazební zasedání, takže nemá a neměl zapotřebí argumentovat zjevně nepravdivými skutečnostmi. Kdyby stěžovatel požádal o konání vazebního zasedání řádně a ve stanovené lhůtě, jeho žádost by byla nepochybně respektována, ať již soudem prvního stupně nebo soudem stížnostním. Podanou stížnost považuje za nedůvodnou a napadená rozhodnutí má za ústavně konformní.
9. Soudkyně Okresního soudu Plzeň - jih upozornila na to, že měla službu ve věcech trestních od 15. 2. 2016 do 22. 2. 2016. Návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě byl soudu doručen dne 15. 2. 2016 a bylo s ním ihned pracováno. Stěžovatel byl poučen o právu požádat o konání vazebního zasedání a osobního slyšení. K tomu mu byla soudem stanovena dvoudenní lhůta s ohledem na skutečnost, že lhůta pro rozhodnutí běžela do 1. 3. 2016. Ve věci soudkyně rozhodla dne 25. 2. 2016. Potvrdila, že poslední odstavec do usnesení doplnila ex post poté, co jí byla žádost stěžovatele dne 26. 2. 2016 předložena. Upozornila, že na č. l. 13 spisu uvedla, kdy žádost, která se do spisu zažurnalizovala chronologicky za rozhodnutí, četla. Důrazně se ohradila proti tomu, že by rozhodnutí antidatovala, když žádost stěžovatele byla soudu doručena až po rozhodnutí ve věci.
10. Na zaslaná vyjádření již stěžovatel nijak nereagoval.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně v soudním spisu.
12. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
13. Podstatu ústavní stížnosti představuje názor stěžovatele, že rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě je nezákonné a neústavní, neboť bylo vydáno v rozporu s ustanovením §73d odst. 3 tr. ř. bez nařízení vazebního zasedání, o které požádal.
14. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010, N 89/57 SbNU 167, usnesení sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004). Obsah tohoto institutu představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody obviněného, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost.
15. Institut pravidelného a propadnou lhůtou sankcionovaného rozhodování o trvání vazby byl do trestního řádu zakotven novelou č. 265/2001 Sb. na podporu ustanovení §71 odst. 1 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze použít některé ze subsidiárních opatření, které mohou vazbu nahradit. Novelou trestního řádu č. 459/2011 Sb. byla pravomoc rozhodovat o dalším trvání vazby v přípravném řízení přenesena ze státního zástupce na soud.
16. Podle ustanovení §72 odst. 1 tr. ř. nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle ustanovení §72 odst. 2 tr. ř. je třeba návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle odstavce 1 doručit soudu nejpozději patnáct dnů před uplynutím lhůty tří měsíců.
17. Ve smyslu §73d odst. 3 věty první tr. ř. se o dalším trvání vazby rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Jestliže obviněný o konání vazebního zasedání výslovně požádá, není třeba vazební zasedání konat v případech předpokládaných v ustanovení §73d odst. 3 písm. a) až d) tr. ř.
18. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování shrnul například v nálezu ze dne 15. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13. Z jeho judikatury, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá právo obviněného být v určitých časových intervalech slyšen k důvodům trvání vazby.
19. Ústavní soud také zastává názor, že absence slyšení obviněného nutně nemusí vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, neboť každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byly uvedeny nové, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnosti či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, takže by vyvstávala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008, N 186/51 SbNU 285).
20. V projednávaném případě se z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně podává, že soudkyně, rozhodující o ponechání stěžovatele ve vazbě, která sama nepovažovala osobní slyšení stěžovatele za potřebné, vědoma si toho, že lhůta pro rozhodování o dalším trvání vazby uplyne dne 1. 3. 2016, neprodleně po doručení návrhu státního zástupce dne 15. 2. 2016 učinila na stěžovatele dotaz, zda trvá na konání vazebního zasedání či nikoliv. Stěžovateli byl její přípis doručen dne 17. 2. 2016, obhájci byla výzva dodána do datové schránky dne 15. 2. 2016 a vyzvedl si ji dne 22. 2. 2016. Ve stanovené lhůtě dvou pracovních dnů soudu vyjádření nedošlo a soudkyně proto o další vazbě stěžovatele rozhodovala v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2016. Ze závěru usnesení soudu prvního stupně se dále podává, že obhájce stěžovatele se ke konání vazebního zasedání vyjádřil až podáním, doručeným soudu dne 26. 2. 2016, tedy po rozhodnutí soudu a po stanovené lhůtě. Přitom tak neučinil prostřednictvím datové schránky, kterou řádně užívá.
21. Uvedeným postupem soudkyně se ke stížnosti stěžovatele zabýval Krajský soud v Plzni. Soudkyni okresního soudu pouze vytkl, že ačkoliv ve věci rozhodla 25. 2. 2016, neměla do něho při vyhotovování usnesení pojímat okolnosti, které nastaly až dodatečně, tedy, že byla ex post doručena žádost stěžovatele o konání vazebního zasedání. Jinak označil její postup i rozhodování v neveřejném zasedání za správný.
22. Stěžovatel sice ze závěru odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně vyvozuje, že rozhodnutí muselo být antidatováno, stížnostní soud však logicky vysvětlil, proč tomu tak nebylo. Proti tomuto nařčení se soudkyně okresního soudu důrazně ohradila ve svém vyjádření, v němž vysvětlila, že poslední odstavec byl do usnesení doplněn ex post poté, co jí byla žádost stěžovatele dne 26. 2. 2016 předložena. Ústavní soud neshledal důvod k pochybnostem o pravdivosti jejího tvrzení, čemuž koresponduje chronologie příslušného spisového materiálu, kdy žádost o vazební zasedání, na němž je razítko, že byla soudu doručena dne 26. 2. 2016, je zažurnalizována až za napadené rozhodnutí, i příslušný záznam soudkyně ze dne 26. 2. 2016.
23. Ani stran vyhodnocení postupu soudkyně, která o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodla v neveřejném zasedání, jak jej provedl stížnostní soud v napadeném usnesení, Ústavní soud neshledal exces vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel i jeho obhájce byli neprodleně poté, co dne 15. 2. 2016 soudkyně okresního soudu obdržela návrh státního zástupce a poté, co zjistila, že zákonná lhůta k rozhodnutí končí již 1. 3. 2016, o tomto návrhu vyrozuměni a dotázáni, zda trvají na vazebním zasedání, k čemuž jim byla stanovena s ohledem na časovou tíseň lhůta dvou pracovních dnů. Přestože stěžovateli byl přípis doručen 17. 2. 2016, vůbec na něj nereagoval. Z potvrzení o dodání do datové schránky obhájce přitom plyne, že do jeho datové schránky byla žádost soudu dodána již dne 15. 2. 2016. Sama skutečnost, že si obhájce poštu z datové schránky vyzvedl až dne 22. 2. 2016, nemůže jít k tíži soudu, který ho informoval s největším možným časovým předstihem. Obhájci stěžovatele muselo být známo, že se blíží nejzazší doba rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatele a musel tak předpokládat, že mu bude doručována žádost soudu o vyjádření ke konání veřejného zasedání. Pokud tedy z nějakého důvodu (který však nevysvětluje), si z datové schránky písemnost od soudu vyzvedl až po 7 dnech po jejím dodání, lze v tom spatřovat určité obstrukční jednání, stejně jako ve způsobu, kterým na žádost soudu reagoval, kdy místo toho, aby po poradě se stěžovatelem dne 24. 2. 2016 jeho stanovisko soudu sdělil prostřednictvím své funkční datové schránky, jak bylo jeho povinností, poslal je poštou, čímž se doba doručení soudu ještě prodloužila. Kdyby soudkyně za tohoto stavu vyčkávala na jeho vyjádření, neměla by vůbec možnost před uplynutím stávající lhůty trvání vazby nařídit eskortu a technicky zajistit vazební zasedání.
24. Lze uzavřít, že vazebně stíhanému stěžovateli v tomto konkrétním případě nic nebránilo, aby prostřednictvím svého advokáta požádal o konání vazebního zasedání včas, zejména, měl-li za to, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; stěží lze akceptovat argumentaci, že by advokát jako osoba práva znalá měl být ve všech případech o procesním právu svého klienta soudem poučován, a to zejména za situace, kdy je mu bez jakýchkoliv pochybností známo, že o dalším trvání vazby bude (a musí) vazební soud v zákonné lhůtě rozhodovat. Jinak řečeno, je přímo povinností advokáta v rámci obhajoby jím poskytované, včas a co nejrychlejším způsobem požádat o konání vazebního zasedání, domnívá-li se on nebo jeho klient, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě. Jím činěné obstrukce tak nelze přičítat soudu. V popsaném postupu tak Ústavní soud neshledal v tomto konkrétním případě reálný zásah do stěžovatelových základních práv a svobod takové intenzity, že by jej bylo možno hodnotit z hlediska důvodnosti a nikoliv opodstatněnosti.
25. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu