ECLI:CZ:US:2016:2.US.1248.16.1
sp. zn. II. ÚS 1248/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Koubka, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 As 304/2015-33, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2015, č. j. 62 A 40/2014-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 4 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel uvádí, že se obrací na Ústavní soud za situace, kdy je již řadu roků vystaven šikanóznímu jednání Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň, které vyústilo v uložení pokuty ve výši překračující sociální únosnost. Stěžovatel se pokusil bránit se soudní cestou, také soudy však ochranu jeho právům neposkytly, neboť postupovaly způsobem, kterým porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgán porušil zákon již v samém počátku stavebního řízení, neboť v dané věci byly splněny podmínky pro nabytí právní moci vydaného stavebního rozhodnutí, přičemž fakt, že vlastník sousední nemovitosti podal občanskoprávní žalobu, nemohlo mít na právní moc stavebního povolení žádný vliv. Stěžovatel upozorňuje, že počátek celé kauzy lze shledat v pochybeních jak správního orgánu, který vydal a poté sám nerespektoval stavební povolení, tak soudu, u něhož trvalo řízení o zastavení stavby šest let, než vzal žalobce sám žalobu zpět. Ani na tento úkon správní orgán nikterak adekvátně nereagoval, naopak vyžadoval opětovně dodání podkladů (které však stěžovatel již na samém počátku stavebního řízení dodal a jež se zřejmě v průběhu soudního řízení ztratily), a posléze zahájil již popsané mnohaleté šikanování stěžovatele.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Úřad městské části města Brna, Brno - Líšeň rozhodnutím ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. STP/03167/2011/MAL, nařídil stěžovateli podle §134 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších přepisů, zastavit s okamžitou platností všechny stavební práce na stavbě: rozestavěná stavba na pozemcích par. č. A1 a A2 v k. ú. Líšeň, při ulici A3. Úřad městské části města Brna, Brno - Líšeň, který při kontrolní prohlídce stavby dne 18. 7. 2013 zjistil, že stěžovatel stavební práce nezastavil, vydal dne 23. 10. 2013 exekuční příkaz č. j. MCLISEN 09649/2013/2700/MAL, resp. dne 17. 2. 2014, opravný exekuční příkaz č. j. MCLISEN 01483/2014/2700/MAL, kterým uložil stěžovateli pokutu ve výši 15 000 Kč k vynucení povinnosti uložené rozhodnutím o zastavení prací. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel námitky, kterým Úřad městské části města Brna, Brno - Líšeň rozhodnutím ze dne 8. 4. 2014, č. j. MCLISEN 03228/2014/2700/MAL nevyhověl. Rozhodnutí o námitkách napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2015, č. j. 62 A 40/2014-65, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Brně, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel pouze polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
7. Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovateli k jeho námitkám proti vydaným exekučním příkazům vysvětlil, že Úřad městské části města Brna, Brno - Líšeň postupoval v souladu se zákonem, pokud doručoval rozhodnutí o zastavení prací právnímu zástupci a nikoli přímo stěžovateli. Rozhodnutí o zastavení prací totiž sice stěžovateli ukládá povinnost zastavit stavební práce, nejedná se však o takovou povinnost, při níž je osobní účast stěžovatele nezbytná. Pokud se stěžovatel dále domáhal snížení uložené sankce, Krajský soud v Brně konstatoval, že tak učinil tak poprvé až u jednání krajského soudu, tedy řadu měsíců po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Proto se jedná o námitku opožděnou, ke které soud nepřihlíží. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který ohledně námitky stěžovatele, že mu nebylo oznámeno rozhodnutí o zastavení prací, které je exekučním titulem, odkázal na svou judikaturu, např. na rozsudek ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 208/2014 - 23, či na rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008 - 61, a další.
8. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že správní soudy postupovaly v dané věci v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že kritérium ústavnosti, které je referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že správní soudy napadeným rozhodnutím nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti stejně tak jako dříve v žalobě a kasační stížnosti rozsáhle polemizuje nad otázkou právní moci exekučního titulu - rozhodnutí o zastavení prací, nelze než dodat, že toto rozhodnutí není předmětem projednávané ústavní stížnosti, a stěžovatel se ostatně ani nedomáhá jeho zrušení. V této souvislosti je třeba uvést, že žaloba proti rozhodnutí o zastavení prací byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 62 A 40/2014, vyloučena k samostatnému projednání a usnesením ze dne 9. 7. 2014, č. j. 62 A 46/2014 - 8, odmítnuta pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Kasační stížnost proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 208/2014 - 23. Ostatně tak jako Krajský soud v Brně, i Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatele poučil, že se stěžovatel nesprávně domnívá, že je v projednávané věci možné, resp. nutné, přezkoumávat nikoli pouze napadené rozhodnutí (rozhodnutí o námitkách), nýbrž i rozhodnutí o zastavení prací a další rozhodnutí s předmětnou stavbou související. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že i když se jedná o rozhodnutí spolu v širším kontextu související, jsou samostatně přezkoumatelná ve správním soudnictví, a předmětem soudního přezkumu v daném řízení je tedy (stejně jako v řízení o podané ústavní stížnosti) výhradně rozhodnutí o námitkách proti opravnému exekučnímu příkazu a exekuční příkaz samotný.
10. Takový závěr správních soudů nepovažuje Ústavní soud za formalistický, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak má za to, že se soudy danou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly, a jejich rozhodnutí jsou proto z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu