ECLI:CZ:US:2016:2.US.127.16.1
sp. zn. II. ÚS 127/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Stanislavy Buřívalové a Miloslava Pecha, zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 6/2015-187, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, č. j. 51 Co 216/2014-157, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2015, č. j. 51 Co 216/2014-172, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 C 144/2008-131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, a to zejména Nejvyšší soud, který shledal jimi požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu jako nepřiměřené. Stěžovatelé se domnívají, že dovolací soud při interpretaci a aplikaci §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", nepřihlédl k tomu, že toto zákonné ustanovení má ústavní základ v čl. 36 odst. 3 Listiny, a je proto zapotřebí dbát na to, aby při jeho aplikaci fakticky nedošlo k vyprázdnění Listinou garantovaného základního práva. V této souvislosti poukazují stěžovatelé na nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459) a nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215), podle kterých je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a vzít v úvahu i případnou majetkovou škodu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se soudy náležitě nezabývaly újmou, která stěžovatelům v důsledku průtahů v předchozím řízení vznikla, a přiznaly jim náhradu v řádově mnohem nižší výši, než jaká ve skutečnosti byla. Stěžovatelé upozorňují, že v důsledku průtahů v průběhu řízení zanikl uplynutím doby smluvně sjednaný nájem, a celé předcházející řízení o vyklizení nemovitosti se tak stalo marným uplatňováním práv. Důsledek soudních průtahů je přitom pro stěžovatele o to závažnější, že po tuto dobu nemohli předmětnou nemovitost jakkoli užívat, ani v ní podnikat. Nehledě na právní nejistotu, ve které byli po dobu dvanácti let soudy udržovány, poukazují stěžovatelé na náklady soudního řízení, které jim takto zbytečně vznikly, a které soudy při svém rozhodování o náhradě nemajetkové újmy nezohlednily. Závěrem stěžovatelé uvádějí, že jim nebyla přiznána ani náhrada nemajetkové újmy při samé horní hranici základní částky, tj. částka ve výši 20 000 Kč pro každého za každý rok průtahů v řízení, tedy přiznaná náhrada dle jejich přesvědčení nedosahuje ani 45% částky, kterou by jim přiznal Evropský soud pro lidská práva, pokud by se na něj se stížností pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy obrátili.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 144/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 C 144/2008-131, uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaná") zaplatit každému ze stěžovatelů 172 500 Kč, ohledně požadované částky 5 802 000 Kč každému ze stěžovatelů žalobu zamítl. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
7. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatelé shora předestřené námitky uplatnili již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
8. Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k závěru, že v daném případě posuzované řízení trvalo necelých 12 let, přičemž tuto délku nelze považovat za přiměřenou. Odkázal na kritéria uvedená v §31a zákona č. 82/1998 Sb. a uvedl, že žalobou uplatněný nárok je částečně opodstatněný. Délka předmětného řízení byla dle soudu prvního stupně způsobena zejména tím, že věc byla po skutkové i právní stránce složitější, spor probíhal opakovaně na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem, přičemž i sami stěžovatelé se měli částečně podílet na délce řízení tím, že žaloba trpěla vadami, opakovaně byla upravována a byl měněn žalobní petit. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění soud vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a základní částku za jeden rok řízení stanovil ve výši 18 000 Kč, tedy o 3 000 Kč vyšší než je nejnižší základní částka. Toto zvýšení zdůvodnil tím, že ve světle konečného rozhodnutí, kdy sice bylo stěžovatelům vyhověno, ale před vynesením konečného rozhodnutí uplynula doba nájmu, mohou stěžovatelé nabýt přesvědčení, že se soudili marně. Důvody pro následné zvýšení nebo snížení částky soud prvního stupně neshledal. V konečném součtu tak přiznané zadostiučinění činilo 198 000 Kč každému ze stěžovatelů, přičemž od této částky bylo odečteno to, co žalovaná již dobrovolně plnila (žalovaná v rámci předběžného projednání nároku ve vztahu k oběma stěžovatelům uznala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a poskytla každému ze stěžovatelů zadostiučinění ve výši 25 500 Kč).
9. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého napadeného rozsudku plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně posouzení všech v daném případě do úvahy připadajících kritérií, jež jsou pro určení výše zadostiučinění v penězích podstatná. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že výše přiznaného nároku je zcela odpovídající jak z hlediska zjištěných skutečností, tak i z hlediska současné soudní praxe, přičemž důvod pro další navýšení soudem prvního stupně přiznané částky neshledal. Ve vztahu k žalobou požadovaným částkám ve výši cca 6 000 000 Kč pro každého ze stěžovatelů uvedl, že opodstatněnost takové výše zadostiučinění z ničeho nevyplývá a ani stěžovatelé ji ničím nepodložili.
10. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soud prvního stupně na str. 4 a 5 rozsudku podrobně a po jednotlivých obdobích soudního řízení zohlednil kritéria stanovená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a přiřadil těmto obdobím základní (pokud jde o první dva roky), případně zvýšenou (za další roky řízení) částku v penězích. S těmito jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud. Soudy obou stupňů přitom přihlížely ke konkrétním okolnostem věci, zejména ke skutečnosti, že se stěžovatelé v důsledku uplynutí doby trvání nájmu dostali z pohledu úspěšnosti jejich žaloby do nepříznivé situace, kdy již nebylo možno jejich žalobě na vyklizení vyhovět. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy České republiky) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
11. Pokud stěžovatelé nyní namítají, že jim nebyla přiznaným zadostiučiněním kompenzována majetková újma spočívající v nemožnosti užívat předmětnou nemovitost, tuto svou námitku vyjádřili v podaném odvolání tak, že jim "vznikla majetková újma spočívající v ušlém zisku z podnikatelské činnosti". Totéž zástupkyně stěžovatelů uvedla při jednání před odvolacím soudem den 30. 7. 2014. Odvolací soud se s touto námitkou ve svém napadeném rozhodnutí vypořádal tak, že stěžovateli požadovaná výše zadostiučinění nad rámec přiznané částky (tedy cca 6 000 000) z ničeho nevyplývá a ani stěžovatelé ji ničím nepodložili. Tento závěr odvolacího soudu zcela odpovídá obsahu vyžádaného spisu, z něhož není zřejmé, že by stěžovatelé, poučeni již soudem prvního stupně ve smyslu §119a odst. 1 občanského soudního řádu, předložili svá tvrzení a důkazy o tom, že by jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem majetková škoda ve výši 6 000 000. To platí i pro námitku stěžovatelů, že nebyly zohledněny v kompenzačním řízení náklady jim vzniklé v předchozím řízení.
12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Z odůvodnění napadeného usnesení jsou totiž zřejmé důvody, ze kterých Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, když v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, proč považuje zvýšení základní částky (soudem prvního stupně a odvolacím soudem potvrzené) za nesprávné. Jelikož však tato nesprávnost byla stěžovatelům ku prospěchu, přičemž žalovaná dovolání nepodala, Nejvyšší soud konstatoval, že daná nesprávnost nemohla založit přípustnost dovolání. Dovolací soud se taktéž zabýval námitkou stěžovatelů, že jim bylo po dobu dvanácti let v důsledku nepřiměřené délky řízení zabráněno v podnikání, a dovodil, že újmou odškodnitelnou dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. je nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, nikoliv škoda způsobená tím, že stěžovatelé po uvedenou dobu nemohli v předmětné nemovitosti podnikat. Dovolací soud sice připustil, že Ústavní soud ve stěžovateli citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13 dovodil, že zásadně lze i akceptovat, že malé majetkové újmy mohou být subsumovány do náhrad nemajetkové újmy, rozhodně nelze dle dovolacího soudu za malou majetkovou újmu považovat stěžovateli požadovaných 6 000 000 Kč. Nelze přitom stěžovatelům přisvědčit v tom, že by Nejvyšší soud zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces tím, že jimi požadované zadostiučinění měl za nepřiměřené. Nejvyšší soud stěžovatelům vysvětlil, že pokud by se domáhali rovněž náhrady škody (majetkové újmy), musela by být prokázána existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní by v tomto případě bylo na straně stěžovatelů, neboť na majetkovou škodu se domněnka jejího vzniku nevztahuje. Unesení těchto procesních břemen nelze dle dovolacího soudu obcházet tím, že poškozený majetkovou škodu koncipuje jako nemajetkovou újmu. Takový závěr není přitom v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), podle kterého z hlediska posouzení naplnění článku 36 odst. 3 Listiny v případech újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je podstatné, jaká celková náhrada byla poškozenému přiznána (finanční, nefinanční, v rámci náhrady škody, v rámci zadostiučinění za nemajetkovou újmu) a zda při jejím určení byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu