ECLI:CZ:US:2016:2.US.1288.16.1
sp. zn. II. ÚS 1288/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Befacoal, s. r. o., se sídlem Sokolská 46/1795, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem Žitná 47, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 1 Afs 250/2015-74 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015 č. j. 6 Af 85/2014-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 8. 2014 č. j. 20282/14/5000-14304-605186 z důvodu nezaplacení soudního poplatku, z téhož důvodu zastavil řízení o kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že žádostem stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno a že stěžovatelka v určené lhůtě soudní poplatky nezaplatila; pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením zároveň stěžovatelce neprodloužil lhůtu k zaplacení soudního poplatku, která jí marně uplynula dnem 11. 2. 2016.
V ústavní stížnosti stěžovatelka s rozhodnutími správních soudů obou stupňů nesouhlasila. Namítla, že nepřihlédly k jejím žádostem o prominutí soudního poplatku, neakceptovaly vlastní rozhodnutí v obdobných věcech a stěžovatelku tak postavily do pozice nerovnoprávného účastníka.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Právo na soud však není absolutní a na přístup jednotlivce k soudu mohou být uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení, např. ve formě soudního poplatku, ovšem nesmí omezit přístup k soudům natolik, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva, a proto i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. Posouzení splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků však plně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat; jeho zásah přichází v úvahu pouze v případech, kdy rozhodnutí obecných soudů o této otázce vybočují v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000, U 28/19 SbNU 275, nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011, N 96/61 SbNU 489, usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 2900/12 ze dne 27. 2. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Jak již bylo zmíněno shora, Městský soud v Praze nevyhověl žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 27. 2. 2015 a následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2015. Stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ani po další výzvě soudu a opětovně požádala o jeho prominutí. Městský soud v Praze vzal v úvahu, že v rámci řízení vedeného u stejného soudu pod sp. zn. 6 Af 81/2014 mezi týmiž účastníky v obdobné věci byla stěžovatelka vyzvána, aby předložila veškeré doklady prokazující její tvrzení, že v důsledku exekuce vedené proti ní není v jejích možnostech a schopnostech uhradit soudní poplatek ze žaloby, což však neučinila, navíc ze sdělení Finančního úřadu pro hl. m. Praha, územní pracoviště pro Prahu 2, ze dne 9. 9. 2015 vyplynulo, že proti stěžovatelce v současné době není vedena daňová exekuce. Městský soud v Praze proto řízení o podané žalobě zastavil. Rovněž v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 20. 1. 2016 a poté ji vyzval k zaplacení poplatku v soudem stanovené lhůtě, kterou ke zjevně nedůvodné žádosti stěžovatelky neprodloužil. Po nesplnění poplatkové povinnosti Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
Z uvedené rekapitulace postupu správních soudů má Ústavní soud za zcela zřejmé, že stěžovatelka byla opakovaně vyzývána k zaplacení soudních poplatků s poučením o procesních důsledcích jeho nezaplacení. Pokud svoji poplatkovou povinnost nesplnila, nelze zastavení řízení o žalobě a kasační stížnosti hodnotit jako odepření přístupu k soudu či porušení ostatních ústavních záruk. Stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny představoval v projednávaném případě postup v souladu se soudním řádem správním a zavazoval nejen soud, ale i stěžovatelku. Na uvedeném závěru nemohla ničeho změnit ani výtka stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud neakceptoval vlastní rozhodnutí v obdobných věcech, neboť byla formulována ve zcela obecné rovině bez jakékoliv bližší specifikace, o jaká rozhodnutí se vlastně má jednat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu