ECLI:CZ:US:2016:2.US.1291.16.1
sp. zn. II. ÚS 1291/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky janíček stavební firma s. r. o., se sídlem Kosmonautů 8, Olomouc zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016 č. j. 23 Cdo 3592/2015-393 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015 č. j. 8 Cmo 199(200)/2014-356, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a tvrdila, že jimi bylo zasaženo její právo vlastnit majetek a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud se dopustil porušení jejích výše uvedených ústavně zaručených práv, když rozhodl o odmítnutí dovolání, které podala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015 č. j. 8 Cmo 199(200)/2014-356. Rozporovala závěr Nejvyššího soudu, podle nějž v podaném dovolání nevymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání ani právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí. Dle stěžovatelky s tímto názorem Nejvyššího soudu však v žádném případě nelze souhlasit, neboť v dovolání je výslovně uvedena celá řada právních otázek, které dle jejího názoru byly odvolacím soudem vyřešeny nesprávně a které učinila dovolacím důvodem. V podané ústavní stížnosti dále částečně rekapitulovala text dovolání, v němž jako dovolací důvod uvádí nesprávnost skutkových zjištění soudu (jednak posouzení uzavření kupní smlouvy na dodávku kameniva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a potom především obsahu této smlouvy - určení druhu, kvality zboží a ceny za ně) a s tím související nesprávné právní posouzení věci. Tím dle stěžovatelky byly v dovolání dostatečně konkretizované dovolací důvody - tj. v čem stěžovatelka konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a rovněž tak vymezeny právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí. Jde-li o část ústavní stížnosti směřované proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, odkázala stěžovatelka na námitky obsažené v rekapitulovaném textu odmítnutého dovolání, tj. na nesprávnost skutkových zjištění ohledně obsahu uzavřené kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a z toho plynoucí nesprávnou aplikaci ustanovení obchodního zákoníku.
3. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání podaném stěžovatelkou i vedlejším účastníkem rozsudkem ze dne 25. 2. 2015 č. j. 8 Cmo 199(200)/2014-356, který byl stěžovatelce doručen dne 3. 4. 2015, tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci částečně potvrdil (mimo jiné v dovoláním napadeném výroku, dle nějž je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníku částku 188 015 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku) a zčásti jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky neobsahuje náležitosti, tak jak je stanoví o. s. ř. Uvedl, že stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., což je dle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Odkázal zde na svou již ustálenou rozhodovací praxi (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013), podle níž "může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části)." Stěžovatelka však dle něj tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť pouze odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř. a předestírá znění tohoto ustanovení, aniž by uvedla, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání a vymezila právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí. Dále dle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání jako dovolací důvod uvádí neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu, ačkoli jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo ve lhůtě pro podání dovolání o chybějící náležitosti doplněno dle první věty §241b odst. 3 o. s. ř., podané dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před obecnými soudy či rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení práva a svobod chráněných ústavními předpisy. Interpretace a aplikace podústavního práva může být předmětem přezkumu na půdě Ústavního soudu jen v případě, že představuje porušení některého základního práva stěžovatele, anebo zcela zjevné ignorování příslušné kogentní normy, případně je zřejmým a neodůvodněným vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
7. Po prostudování podané stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a stěžovatelkou podaného dovolání, které si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k odmítnutí podaného dovolání došlo, neboť podané dovolání nemělo zákonem předepsané náležitosti (uvedení splnění předpokladů přípustnosti dovolání a přípustný dovolací důvod) a tyto nebyly ani doplněny. Namítá-li stěžovatelka, že přípustnost dovolání vymezila a dovolací důvod uvedla, je třeba uvést, že vymezení přípustnosti dovolání vyžaduje, aby dovolatel uvedl nikoli toliko text ustanovení §237 o. s. ř., ale vysvětlil, v čem je daný předpoklad (či předpoklady) konkrétně splněn. Tomuto požadavku stěžovatelka skutečně nedostála, neboť v dovolání pouze citovala znění §237 o. s. ř. bez jakéhokoli upřesnění, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání. Vedle řádného tvrzení splnění předpokladů přípustnosti vyžaduje o. s. ř. jako obligatorní náležitost dovolání taktéž uvedení dovolacího důvodu. Tím může být pouze tvrzené nesprávné právní posouzení, nikoli primárně nesprávnost skutkových zjištění soudu (jak to fakticky učinila stěžovatelka, když jako zásadní otázku stanovila, že Vrchní soud v Olomouci se nezabýval otázkou, jak byl určen předmět kupní smlouvy, resp. dospěl v tomto ohledu k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku toho nesprávně aplikoval ustanovení obchodního zákoníku, a proto nesprávně ve věci rozhodl).
8. Právní úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje poměrně zvýšené požadavky na obsah dovolání, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Zákonodárce však právě s ohledem na tuto náročnost podání bezvadného dovolání (tj. takového, které obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti) stanovil jako speciální podmínku dovolacího řízení, že dovolatel musí být řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř. V projednávané věci Nejvyšší soud řádně, srozumitelně a plně odůvodnil, proč k odmítnutí dovolání došlo, rozhodoval v souladu se svou ustálenou praxí, a proto v jeho postupu nelze spatřovat prvky svévole ani porušení práva na spravedlivý proces.
9. Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, posoudil Ústavní soud podanou stížnost jako nepřípustnou, neboť dle §75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost podmíněna řádným vyčerpáním všech prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To se v projednávaném případě s ohledem na vady podaného dovolání a jeho následné odmítnutí Nejvyšším soudem z tohoto důvodu (kdy v postupu Nejvyššího soudu nebylo dle Ústavního soudu shledáno porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, jak vyplývá z výše uvedeného) nestalo. V textu dovolání nadto absentuje tvrzení o tom, že by rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ochrana tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavním soudem je subsidiární ochraně těchto práv poskytované obecnými soudy a k tomuto účelu slouží právě i řádně podané opravné prostředky, včetně dovolání (srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13). Nadto Ústavní soud hodnotí stížnost v části směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka v ní pouze odkazuje na obsah podaného dovolání, v němž toliko rozporuje názory soudu ohledně skutkových zjištění a právního posouzení věci (jak uvedeno výše), a tato polemika je tedy vedena pouze v rovině aplikace podústavního práva.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu