ECLI:CZ:US:2016:2.US.1310.16.1
sp. zn. II. ÚS 1310/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DELPHIN - INVEST, s. r. o., se sídlem Hlavná 20, 917 01 Trnava, Slovenská republika, právně zastoupené Mgr. Danielem Samolem, advokátem se sídlem 28. října 767/12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 104 VSPH 67/2016-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. dubna 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2016 č. j. 179 ICm 23/2016-5, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatelky na určení pravosti pohledávky ve výši 10 000 000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Michala Perkacze u téhož soudu. Oba soudy dospěly ke stejnému závěru, a sice že lhůta k podání určovací žaloby uběhla uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pravosti pohledávky, k němuž došlo 15. prosince 2015, tj. dne 30. prosince 2015. Žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena až dne 4. ledna 2016, tj. opožděně. Datum doručení měl odvolací soud za osvědčený z dodejky, ale též z potvrzení České pošty.
Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy zpochybňovala datum skutečného doručení uvedeného vyrozumění. K doručení mělo dojít až dne 21. prosince 2015, což dle jejího názoru dokládá i potvrzení České pošty. Uvedenou námitku vznáší i v řízení před Ústavním soudem.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který rozhodující orgán může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita; podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Ústavní soud proto zvážil, zda stěžovatelka měla k dispozici opravný prostředek, který byla povinna využít.
Stěžovatelka byla v napadeném usnesení odvolacího soudu poučena o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí. Přesto v ústavní stížnosti bez dalšího konstatuje, že dovolání proti uvedenému rozhodnutí je nepřípustné. Ústavní soud podotýká, že dle §237 občanského soudního řadu je dovolání "přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Závěr o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, může učinit pouze Nejvyšší soud, neboť jen ten je oprávněn posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu (§237, §239 občanského soudního řádu). Tuto jeho činnost nemůže nahrazovat ani Ústavní soud, ani stěžovatelka samotná. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka má po novele zákona o Ústavním soudu z roku 2012 povinnost dovolání podat i přesto, že jej Nejvyšší soud může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Povinnost napadnout předmětné rozhodnutí dovoláním by stěžovatelka neměla pouze tehdy, pokud by bylo objektivně nepřípustné ve smyslu ustanovení §238 občanského soudního řádu. V projednávaném případě lze uvažovat pouze o nepřípustnosti z důvodu uvedeného v odst. 1 písm. e) tohoto ustanovení, kdy zbylé důvody na danou věc zcela zjevně nedopadají. Ani v takovém případě by ovšem stěžovatelka nemohla proti napadenému rozhodnutí brojit přímo ústavní stížností, nýbrž by jej musela nejdříve napadnout žalobou pro zmatečnost. Povinnost stanovená v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu se totiž vztahuje i na vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Za daných okolností (kdy lhůta k podání dovolání již dle všeho marně uplynula) stěžovatelce nezůstává než zvážit, zda námitky týkající se posouzení včasnosti žaloby na určení, resp. vad doručování vyrozumění insolvenčního správce, nelze (při extenzivním výkladu ustanovení §229 občanského soudního řádu) uplatnit v žalobě pro zmatečnost, kterou může dle §234 odst. 1 občanského soudního řádu podat ve lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (aniž by Ústavní soud předjímal úspěšnost takové žaloby).
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny dostupné právní prostředky k ochraně jejích práv, a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj