ECLI:CZ:US:2016:2.US.1318.16.1
sp. zn. II. ÚS 1318/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Lubomíra Klobušníka, nezl. Jolany Klobušníkové a nezl. Lubomíra Klobušníka, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti jinému zásahu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru České Budějovice, 1. oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ve věci č. j. KRPC-113051-18/TČ-2015-020171, a proti jinému zásahu Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve věci č. j. ZN 224/2015-22, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve věci č. j. KZN 429/2015-10, Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci č. j. 1 VZN 1576/2016-19 a Nejvyššího státního zastupitelství ve věci č. j. 6 NZN 1122/2016-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich právo vyplývající z čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 12 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a 2 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Dne 27. 7. 2015 bylo na Okresním státním zastupitelství v Českých Budějovicích učiněno podání označené jako ,,Trestní oznámení pro zločin podvodu podle §209 odst. 4 písm. b) a d) a trestný čin poškozování cizích práv podle §181 odst. 2 písm. a), b) a dle odst. 3 písm. a) tr. zák. ve spojení s přitěžující okolností podle §42 odst. a) , d), h), i), k), m), n)". Podání bylo státní zástupkyní postoupeno k dalšímu opatření policejnímu orgánu, který věc po provedeném šetření založil, neboť došel k závěru, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a nelze proto vydat záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). O ukončení šetření byl stěžovatel vyrozuměn přípisem ze dne 1. 12. 2015.
3. Dne 7. 12. 2015 bylo doručeno na Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích podání označené jako ,,Stížnost proti uložení bez dalšího opatření dle vyrozumění PČR ze dne 1. prosince 2015". Státní zástupkyně přezkoumala postup policejního orgánu a došla k závěru, že policejní orgán v souladu se shromážděným materiálem vyhodnotil, že v předmětné věci se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Policejní orgán postupoval standardním způsobem, když vyrozuměl o založení věci, neboť šetřením nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu. Jelikož v daném případě nebyly zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, resp. policejní orgán postupoval podle zákona o Policii ČR, nemohl ani rozhodovat podle §159a trestního řádu. Protože písemný přípis Policie neměl formu rozhodnutí, nebylo možné proti němu podat stížnost. O tom byl stěžovatel vyrozuměn přípisem ze dne 18. 12. 2015.
4. Dne 22. 12. 2015 bylo na Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích doručené podání posouzené jako podnět k vykonání dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Krajské státní zastupitelství došlo k závěru, že závěry učiněné policejním orgánem i státní zástupkyní jsou správné, v činnosti nižšího státního zastupitelství nebylo zjištěno porušení zákonného postupu a podnět byl jako nedůvodný odložen. O tom byl stěžovatel vyrozuměn přípisem ze dne 18. 2. 2016.
5. Dne 23. 2. 2016 bylo učiněno k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podání požadující vykonání dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Vrchní státní zastupitelství bylo oprávněno vykonat dohled toliko nad postupem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. V postupu Krajského státního zastupitelství neshledalo žádných pochybení a podnět jako nedůvodný odložilo. Nejvyšší státní zastupitelství k následnému podání ze dne 25. 3. 2016 sdělilo, že není oprávněno v rámci výkonu dohledu postup vrchního státního zastupitelství přezkoumávat.
6. Porušení ústavních práv spatřují stěžovatelé zejména v porušení práva na efektivní vyšetření trestného činu, ve kterém stěžovatelé mají postavení poškozených, dále v odepření práva na účinné právní prostředky nápravy porušení práv, když se nelze domoci nápravy občanskoprávní cestou, dále v tom, že nezletilým nebyl přiznán status poškozených, a odvozeně i v zásahu do ústavního práva na nejvyšší dosažitelné zdraví. V ústavní stížnosti je namítáno, že Policie ČR v rozporu s trestním řádem neodložila věc usnesením, čímž byla poškozeným upřena možnost podat opravný prostředek. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatelů s postupem orgánů činných v trestním řízení.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou součástí ústavního pořádku. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) ,,satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ÚS ve věci sp. zn. III. ÚS 462/12, usnesení ÚS ve věci sp. zn. I. ÚS 1028/16, usnesení ÚS ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99), což platí i pro stěžovatele.
9. Ústavní soud ve své judikatuře často zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio (vyjádřený mimo jiné v §12 odst. 2 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, srov. usnesení ÚS ve věci sp. zn. I. ÚS 1028/16) a kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, když dochází k trestněprávnímu postihu za jednání, které je možno postihnout i soukromoprávní cestou (nález ÚS ve věci sp. zn. I. ÚS 541/10). Na zásadu subsidiarity trestní represe a možnost řešit věc prostřednictvím civilních soudů byl stěžovatel ostatně několikrát upozorněn.
10. Pokud by stěžovatelé měli oprávněně žádat vyšetření jimi popsané situace, vedoucí snad k pokračování příslušného řízení, pak jim takový právní nárok vzniká jen ve zcela zásadních lidskoprávních situacích. Muselo by jít, v rovině Listiny, o zásah do práva na život, o hrozící nelidské či ponižující zacházení nebo o podobně intenzivní zásah (čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 9 Listiny).
11. Ústavní soud tedy v projednávané věci nespatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení zásah do stěžovatelem tvrzených práv.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu