ECLI:CZ:US:2016:2.US.132.15.1
sp. zn. II. ÚS 132/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Poděbrady, Studentská 174/10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2014 č. j. 3 To 9/2014-1832 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2013 č. j. 56 T 11/2009-1806, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. ledna 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 13. září 2011 č. j. 56 T 11/2009-1562, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2012 č. j. 3 To 69/2011-1642, byl manžel stěžovatelky uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Trestného jednání se měl dopustit ve stručnosti tím, že jako ředitel obchodní společnosti podal u příslušného finančního úřadu daňová přiznání jednak k dani z přidané hodnoty, jednak k dani z příjmů právnických osob za období let 2003 a 2004, v jejichž rámci zahrnul i fiktivní faktury údajných dodavatelů. Měl tak učinit za účelem snížení daně z přidané hodnoty za předmětné období o částku 11 219 476 Kč a daně z příjmů právnických osob o částku 15 994 977 Kč, přičemž součet těchto částek vyjadřuje škodu, kterou měl odsouzený způsobit státu. Dovolání odsouzeného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2013 č. j. 5 Tdo 192/2013-40. Jeho následná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 2195/13.
3. Původně byla v uvedené trestní věci obžalována i stěžovatelka, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 56 T 11/2009-1416 byla ovšem obžaloby zproštěna. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2011 č. j. 3 To 9/2011-1454 bylo ve vztahu k výroku, jenž se týkal stěžovatelky, zamítnuto odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku.
4. Soud prvního stupně v závěru hlavního líčení, jež se konalo dne 13. září 2011 a na němž byl vyhlášen jeho výše uvedený odsuzující rozsudek, podle §230 odst. 2 trestního řádu vyhradil veřejnému zasedání rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ohledně blíže specifikovaných nemovitostí nacházejících se v k. ú. Horní Počernice, jež měla stěžovatelka nabýt z prostředků získaných trestnou činností jejího manžela. Dne 27. srpna 2013 bylo odročeno veřejné zasedání, aby mohl státní zástupce vypracovat písemný návrh na zabrání věci (když původně bylo s ohledem na postavení stěžovatelky jako obžalované navrhováno propadnutí věci) a aby měla stěžovatelka čas se s ním seznámit. Ve věci předmětného návrhu pak bylo rozhodnuto na veřejném zasedání dne 10. října 2013, v jehož rámci vydal soud usnesení č. j. 56 T 11/2009-1806, kterým se podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zabírají uvedené nemovitosti. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení, kterou podala ústně bezprostředně po jeho vyhlášení, byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2014 č. j. 3 To 9/2014-1832. Obě rozhodnutí byla doručena právnímu zástupci stěžovatelky. První z nich sice bylo (opakovaně) doručováno i přímo jí, poprvé se však nevrátila doručenka a následně se vrátila celá zásilka s informací, že stěžovatelka nebyla na doručovací adrese zastižena a že jí byla ponechána výzva k jejímu vyzvednutí.
5. Z uvedených usnesení vyplývá, že z bankovního účtu obchodní společnosti, k němuž měl dispoziční právo manžel stěžovatelky jako ředitel a stěžovatelka jako jednatelka, byla dne 15. července 2004 poukázána částka 3 200 000 Kč na účet stěžovatelky. Následující den pak byla jako kupní cena převedena na účet uvedený v kupní smlouvě k předmětným nemovitostem. Tato částka tak odešla z účtu obchodní společnosti bez jakékoliv souvislosti s jejími obchodními aktivitami. Obecné soudy vyhodnotily následné jednání odsouzeného a stěžovatelky, kdy měli nákup předmětných nemovitostí dodatečně financovat její rodiče, jako snahu o zakrytí účetně nezdůvodnitelného vydání finančních prostředků ze společnosti. Převod částky 3 200 000 Kč navíc i časově spadá do období páchání daňové trestné činnosti odsouzeným, k níž mělo docházet právě prostřednictvím této společnosti. Protože finanční prostředky získané zkrácením daně, resp. neodvedením daně ve správné výši, jsou výnosem trestné činnosti (věcí získanou trestným činem), a stěžovatelka měla právě za ně nabýt předmětné nemovitosti, obecné soudy rozhodly o jejich zabrání podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Hodnota těchto nemovitostí přitom zdaleka nedosahuje částky, o kterou za toto období odsouzený zkrátil stát.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že při rozhodování o zabrání věci v daném řízení nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku a trestního řádu. Veřejné zasedání se nejdříve konalo dne 27. srpna 2013, aniž by byl podán návrh na zabrání věci a aniž by si soud takovéto rozhodnutí vyhradil při hlavním líčení. Dne 10. října 2014 rozhodl soud o zabrání nemovitostí jen na základě velmi strohého dokazování, kdy bylo de facto odkázáno na rozsudek, kterým byl v té době pravomocně odsouzen manžel stěžovatelky. Nebylo tedy provedeno dokazování, které by vedlo k nezpochybnitelnému prokázání pořízení zabíraných nemovitostí z peněz pocházejících z jeho trestné činnosti. K pochybení pak mělo dojít i při doručování napadených usnesení, když stěžovatelce nebylo doručeno ani jedno z nich.
7. Dále se z ústavní stížnosti podává, že obecné soudy považovaly za výnos z trestné činnosti všechny prostředky na účtu společnosti, jejímž ředitelem byl manžel stěžovatelky. Stěžovatelka nicméně namítá, že na uvedeném účtu byly prostředky v mnohem větším rozsahu, než daň, která měla být podle názoru soudů zaplacena státu; ta měla činit odhadem jen 25 % z přijatých částek. Nebylo tedy nijak odůvodněno, proč měl být právě převod peněz z účtu společnosti na účet stěžovatelky, který umožnil koupi uvedených nemovitostí, považován za nakládání s penězi pocházejícími z trestné činnosti. Závěr, že nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky byly pořízeny z výnosu z trestné činnosti, zároveň nebyl ani jinak nezpochybnitelně prokázán. Pouhý odkaz na rozsudek, kterým byl odsouzen manžel stěžovatelky, nebyl v tomto ohledu postačující, neboť v něm byl zjištěn pouze jeho úmysl zkrátit daň, nikoliv však přesný údaj, v jaké výši k tomu skutečně došlo (tedy výše skutečně způsobené škody). Bez něj ovšem nelze postavit najisto, jaká částka mohla být označena jako výnos z trestné činnosti.
III.
Vlastní posouzení
8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem předepsané formální požadavky. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 11/2009, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však dospěl k závěru, že je rovněž zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. V projednávané věci jsou podmínky, které umožňují posoudit ústavní stížnost právě na základě uvedeného ustanovení, splněny.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že ochranné opatření spočívající v zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 2 trestního zákoníku se ukládá k věci (nebo majetkové hodnotě), aniž by byl podstatný vztah osoby, které tato věc náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou právní majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Na to, aby takovýto zásah do vlastnického práva osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, z ústavněprávního hlediska obstál, je ovšem nezbytné, aby měla tato osoba možnost se proti němu efektivně bránit a aby jí v tomto ohledu bylo zaručeno právo na spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. dubna 2012 ve věci stížnosti č. 20496/02 Silickiene proti Litvě, bod 47). K porušení uvedených práv, jejichž ústavní záruky jsou vyjádřeny v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny (resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě), by přitom došlo především tehdy, pokud by bylo o zabrání věci či jiné majetkové hodnoty rozhodnuto bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. ledna 2015 ve věci stížnosti č. 63362/09 Rummi proti Estonsku, body 83 až 86).
12. Jak vyplývá z příslušného spisu (průběh řízení je shrnut v bodu 3 tohoto usnesení), obecný soud podle §230 odst. 2 trestního řádu vyhradil rozhodnutí o zabrání předmětných nemovitostí, jež byly ve vlastnictví stěžovatelky, veřejnému zasedání. Protože na tomto veřejném zasedání vznikla pochybnost ohledně toho, zda by takovéto rozhodnutí bylo učiněno na návrh státního zástupce (§230 odst. 3 trestního řádu), který - vzhledem k dřívějšímu postavení stěžovatelky jako obžalované - původně navrhoval propadnutí věci, byl dán státnímu zástupci prostor, aby svůj návrh změnil, což se také stalo. Stěžovatelka jako osoba na řízení zúčastněná měla zároveň možnost se k novému návrhu vyjádřit a proti rozhodnutí soudu prvního stupně si následně mohla podat stížnost. Usnesení, jimiž obecné soudy rozhodly o zabrání věci, resp. o stížnosti stěžovatelky proti tomuto zabrání, byla v souladu s §62 odst. 2 trestního řádu doručována jejímu právnímu zástupci. Je tedy zřejmé, že v případě stěžovatelky byly dodrženy procesní záruky, které ji umožňovaly efektivně se bránit proti zabrání věci.
13. Pokud jde o odůvodnění napadených usnesení, Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu považovaly zabrané nemovitosti za věc nabytou za věc, která byla získána trestným činem, tedy za věc, jež byla získána za použití finančních prostředků představujících výnos ze zkrácení daně. Jejich závěry mají oporu v dokazování provedeném v rámci trestního řízení. Stejně tak se obecné soudy řádně vypořádaly i s argumentací stěžovatelky, která spočívala v tom, že prostředky na získání těchto nemovitostí pocházely z jiných zdrojů. V podrobnostech postačí plně odkázat na relevantní části jejich odůvodnění. Lze jen dodat, že Ústavní soud nespatřuje v závěrech obecných soudů svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by v dané věci vytvářel prostor pro jeho zásah. Základní práva stěžovatelky napadenými usneseními porušena nebyla.
14. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu