ECLI:CZ:US:2016:2.US.1328.16.1
sp. zn. II. ÚS 1328/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. R., 2) nezl. T. R., 3) nezl. B. R. a 4) H. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 28 Co 321/2015-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2016, stěžovatel výslovně brojí proti v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, nicméně petitem ústavní stížnosti se domáhá vyslovení "zákazu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 a Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práva účastníků podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod nebýt odňat zákonnému soudci a příkazu přidělit ve věci soudce v souladu s tímto základním ústavním právem". Činí tak, aniž by však byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci [viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Přitom již z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že je vnitřně rozporná, když na straně jedné stěžovatel brojí proti konkrétnímu rozhodnutí soudu, nicméně petitem se domáhá vyslovení zákazu v pokračování porušování jeho práv, tzn. nikoliv zrušení napadeného rozhodnutí. V daném případě je tak zcela zřejmé, že kvalifikované právní zastoupení není samoúčelné a nejedná se tak o pouze formální podmínku řízení, nýbrž je nezbytné již proto, aby mohl být návrh vůbec věcně projednán, jelikož v této podobě je zcela nesrozumitelný.
2. Z desítek dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se přitom podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoliv byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně a velmi obsáhle poučen (viz např. věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 3413/15, II. ÚS 492/15, II. ÚS 234/16 a další). Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
3. Obecně proto platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
4. Ústavní soud však již v celé řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil názor, a nezřídka i ve věcech stejného stěžovatele (srovnej např. usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 246/16, 2016, usnesení ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 245/16, usnesení ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 5/06, ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 987/09, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1361/10, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1273/10 a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3359/11 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení, resp. o povinnosti předložit rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv navrhovatele dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řízeních předchozích. Pokud tedy Ústavní soud vychází ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá informace byla navrhovateli objektivně způsobilá zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním, jeví se setrvání na požadavku dalšího (opětovného) poučení, pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
5. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj