ECLI:CZ:US:2016:2.US.1344.16.1
sp. zn. II. ÚS 1344/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Pospíšilové, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. 22 Cdo 4943/2015-540, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 11 Co 228/2015-511, a proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2015, č. j. 16 C 104/97-501, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které nevyhověly jejímu návrhu na opravu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 5. 2007, č. j. 16 C 104/97-390, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2009, č. j. 11 Co 651/2007-425. Vada rozsudků spočívá dle stěžovatelky ve zjevné nesprávnosti, kdy výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s výše uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu není v souladu s jeho odůvodněním. Soudy totiž při rozhodování o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve výrokové části přikázaly do vlastnictví stěžovatelky kromě nemovitých věcí uvedených v citovaném rozsudku i pozemek parc. č. X, na němž se nachází garáž, avšak samotnou tuto garáž ve výrokové části svých rozhodnutí opomněly. Stěžovatelka má za to, že jde o zjevnou nesprávnost, kterou je možné a nutné kdykoliv opravit ve smyslu §164 občanského soudního řádu. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů vyplývajícím z obsahu napadených rozhodnutí, že garáž nebyla předmětem řízení, neboť ji účastníci předmětem řízení neučinili. Stěžovatelka upozorňuje, že jednak z obsahu spisu vyplývá něco jiného, a jednak soudy byly při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů povinny se řídit tehdy platnými předpisy a z moci úřední zjišťovat obsah bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, zejména pokud jde o nemovitosti. Stěžovatelka taktéž odmítá, že na věc bylo třeba aplikovat §166 občanského soudního řádu, jak dovozuje Nejvyšší soud, a setrvává na svém stanovisku, že v daném případě jde o zjevnou nesprávnost ve smyslu §164 občanského soudního řádu. V dané věci ve výroku soudu I. stupně chybí pouze garáž, kdy soud přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelce pozemek pod touto garáží, o garáži nerozhodl, ačkoliv je z odůvodnění a z obsahu spisu zřejmé, že o ní bylo uvažováno a s její hodnotou bylo přímo počítáno, když hodnota garáže byla zahrnuta do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, avšak samotná garáž se ve výroku rozhodnutí neobjevila. Žalobce Dalibor Pospíšil využil tohoto pochybení a nechal v katastru nemovitostí na základě svého prohlášení v r. 2014 zapsat pro účastníky spoluvlastnictví v rozsahu 1/2 garáže pro každého účastníka a požaduje nyní po stěžovatelce opětovné vyplacení z této nemovité věci z titulu podílového spoluvlastnictví.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 4. 2. 2015, č. j. 16 C 104/97-501, zamítl návrh stěžovatelky na opravu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 5. 2007, č. j. 16 C 104/97-390, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2009, č. j. 11 Co 651/2007-425. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 11 Co 228/2015-511, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Litoměřicích nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Podle §164 občanského soudního řádu platí, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu stěžovatelce vyložil, že je nepřípustné, aby soud postupem podle §164 občanského soudního řádu měnil obsah výroku rozhodnutí, ledaže se jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Opravou rozsudku tedy nelze řešit nedostatky spočívající v tom, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti; v těchto případech se postupuje podle §166 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto dovodil, že i kdyby byla předmětná garáž učiněna předmětem řízení, s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi by se nebylo možné bránit postupem podle §164 občanského soudního řádu, nýbrž toliko postupem podle §166 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se vypořádal taktéž s námitkou stěžovatelky, že dotčená garáž byla předmětem řízení, neboť ji účastníci za předmět řízení označili, a i kdyby tak neučinili, bylo by povinností soudu z moci úřední zjišťovat obsah bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Dovolací soud zdůraznil, že v případě, kdy by soud o vlastnickém právu ke garáži nerozhodl, ačkoliv by ji považoval za součást tohoto bezpodílového spoluvlastnictví, bylo by na místě domáhat se vydání doplňujícího rozsudku (§166 odst. 1 občanského soudního řádu). Pokud by naopak nebyla předmětná garáž žádným z účastníků učiněna předmětem řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nemohl by ji soud z moci úřední vypořádat, neboť soud je vázán tím, k jakým věcem či majetkovým hodnotám se účastníci vypořádání zákonného majetkového společenství domáhají, u ostatních věcí nastupují účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání ve smyslu §149 odst. 4 občanského zákoníku ve znění platném do dne 30. 6. 1998.
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu s §164 občanského soudního řádu, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný. Otázkou výkladu §164 občanského soudního řádu se zabýval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51), ve kterém konstatoval, že standardní oprava chyby v psaní a v počtech, nebo jiné zjevné nesprávnosti ve smyslu §164 občanského soudního řádu slouží výhradně k opravě zjevných chyb majících spíše "technický charakter" (různých překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání, nečitelnosti textu apod.). K tomu Ústavní soud výslovně uvedl, že "postupem dle uvedeného ustanovení však především nelze přepisovat celé pasáže odůvodnění rozhodnutí, měnit význam jednotlivých formulací či dokonce uvádět odlišné právní závěry, byť zdánlivě vedoucí ke stejnému výsledku (zrušení napadeného rozhodnutí), avšak s ohledem na závaznost právních závěrů pro odvolací soud v podstatě zcela měnit a doplňovat právní posouzení věci způsobem měnícím práva a povinnosti účastníků řízení". Právě toho se však domáhala stěžovatelka, když navrhovala, aby bylo vydáno usnesení, kterým se opravuje rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 5. 2007, č. j. 16 C 104/97-390, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2009, č. j. 11 Co 651/2007-425, v jeho výroku I. tak, že se kromě věcí uvedených v tomto výroku dále do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikazuje i nemovitá věc - garáž, nacházející se na pozemku par. č. X, obojí zapsané v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Roudnice nad Labem na LV X1 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice.
9. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. Ústavní soud nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak to umožňuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu