ECLI:CZ:US:2016:2.US.1382.16.1
sp. zn. II. ÚS 1382/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Marek Bódi, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín III, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2015, č. j. 17 Co 60/2015-111, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 4693/2015-128, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 13. 10. 2014, č. j. 14 C 164/2011-101, odmítl návrh stěžovatele na určení neúčinnosti rozsudku č. j. 14 C 164/2011-47 ze dne 1. 12. 2011, a to z toho důvodu, že stěžovatel ani k výzvě soudu nespecifikoval náležitosti dané ustanovením §50d o. s. ř.
3. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že na návrh účastníka rozhodne odesílající soud, že doručení je neúčinné, pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. V návrhu musí být vedle obecných náležitostí uveden den, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, a označení důkazů, jimiž má být včasnost a důvodnost návrhu prokázána. Omluvitelným důvodem však nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, skutečnost, že v případě podnikající fyzické osoby a právnické osoby se na adrese pro doručování nikdo nezdržuje.
4. Následné odvolání proti citovanému usnesení Okresního soudu v Děčíně zamítl usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Krajský soud v Ústí nad Labem a dovolání odmítl v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá zejména, že byl vyzván k doplnění návrhu na určení neúčinnosti předmětného rozsudku a na tuto výzvu reagoval tak, že si nepamatuje přesné datum, kdy se seznámil s doručovanou písemností a ohledně označení důkazů sdělil, že jsou součástí spisu. Stěžovatel se domnívá, že navrhl veškeré důkazy pro prokázání svých tvrzení a proto byl zkrácen na svých procesních právech.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jak totiž plyne ze samotného obsahu ústavní stížnosti, neobsahuje prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci, která by teprve byla způsobilá posunout tento případ do kognice Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu s ohledem na jeho poslání zakotvené v čl. 83 Ústavy České republiky totiž není a ani být nemůže situovat se do role faktické odvolací přezkumné instance, která by se měla zabývat tvrzenými vadami v oblasti skutkových zjištění, přehodnocováním výsledků dokazování anebo (pouze) jiným výkladem podústavního práva. Právě to však stěžovatel ve skutečnosti požaduje, když nabízí vlastní právní posouzení okolností rozhodované věci, odlišné od obecných soudů, avšak prosté jakékoliv ústavněprávní argumentace.
7. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat skutkové a právní závěry učiněné obecnými soudy, když je ostatně již ze samotné ústavní stížnosti zřejmé, že skutkové závěry stěžovatel ani v zásadních rysech nepopírá. Pokud totiž podle citovaného ustanovení §50d o. s. ř. výslovně platí, že v návrhu musí být vedle obecných náležitostí uveden "den, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, a označení důkazů, jimiž má být včasnost a důvodnost návrhu prokázána", přičemž stěžovatel k výzvě soudu nedokázal sdělit datum, kdy se s doručovanou písemností seznámil, a ohledně důkazů pouze odkázal na obsah spisu (což ostatně přiznává i v ústavní stížnosti), je zcela zřejmé, že se okresní soud (a následně ani krajský soud a Nejvyšší soud) nedopustily protiústavního excesu, když konstatovaly, že stěžovatel ani na výzvu soudu řádně a v intencích ustanovení §50d o. s. ř. nespecifikoval, kterých soudních písemností se neúčinnost doručení týká, kdy přesně se s nimi seznámil a jaké konkrétní důkazy navrhuje provést (navrhl totiž pouze právě předložení exekutorského spisu, případně vlastní výslech). Proto postupoval okresní soud zcela v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o. s. ř., když podání pro neodstranění vad odmítl.
8. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu