ECLI:CZ:US:2016:2.US.1399.16.1
sp. zn. II. ÚS 1399/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Otakara Tyla, zastoupeného JUDr. Karlem Krňanským, advokátem, se sídlem Šumavská 22, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, č. j. 33 Cdo 3987/2015-1366, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č. j. 17 Co 45/2014-1274, a výrokům IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. května 2013, č. j. 23 C 234/2003-1010, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Vladimíra Ondřeje Černého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 17 Co 45/2014-1274, v řízení o příslušenství z částky 742.000 Kč změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. května 2013, č. j. 23 C 234/2003-1010, v rozsahu, v němž jej napadli oba účastníci
odvoláními, tak, že žalovanému (stěžovateli) uložil zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi řízení) 2% úroky z prodlení ročně z částky 742.000 Kč od 1. října 2003 do 5. května 2011, a potvrdil jej v rozsahu odpovídajícím zamítnutí žaloby o zaplacení úroků z prodlení 3,5% ročně z 742.000 Kč od 1. října 2003 do 5. května 2011, úroků z prodlení 5,5% ročně ze 742.000 Kč od 29. dubna 2002 do 30. září 2003 a úroků z prodlení z částky 600.000 Kč od 17. května 2011 do zaplacení. Ve výroku IV., jímž bylo žalovanému uloženo nahradit státu částku ve výši 46.648 Kč, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Pro daný spor bylo zásadní posouzení otázky, kdy se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého dluhu žalobci. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že žalovaná částka byla splatná 30. září 2003, neboť žaloba byla doručena žalovanému 29. září 2003; od 1. října 2003 se tak žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu. "První skutečnou snahu žalovaného o zaplacení dlužné částky" odvolací soud spojil s výzvou žalovaného z 14. dubna 2011, jíž požadoval, aby mu žalobce za účelem splnění dluhu sdělil číslo bankovního účtu. Žalobce sdělil žalovanému číslo bankovního účtu 30. dubna 2011. Žalovaný tak byl v prodlení se zaplacením 742.000 Kč od 1. října 2003 do 17. května 2011, a se zaplacením 142.000 Kč od 17. května 2011. Výši úrokové sazby určil odvolací soud podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27. dubna 2005.
3. Následná dovolání, která podali jak žalobce, tak i žalovaný, byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, č. j. 33 Cdo 3987/2015-1366. Dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné. Ve vztahu k dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud uvedl, že je postiženo vadou, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Zdůraznil, že žalovaný se předpoklady přípustnosti dovolání vůbec nezabýval. K tomu podotkl, že pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části nepostačuje. Proto muselo být dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily jeho prodlení. V této souvislosti poukazuje na to, že předložil důkazy o tom, že žalobci nebylo možno žádným způsobem předat peníze, když žalobce neuvedl adresu, na kterou by se dalo doručovat a ani neměl zřízen bankovní účet (ten si zřídil až v roce 2011). Stěžovatel rovněž uvádí, že žalobce nikdy neučinil žádné relevantní kroky, aby peníze od žalovaného získal. Dále rozporuje závěry vyslovené v odůvodnění rozhodnutí týkající se okamžiku vzniku prodlení a jeho součinnosti při předávání peněz. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mohl složit peníze do úřední úschovy. Podle názoru stěžovatele nebyl tento postup v rozhodné době možný, neboť notářská úschova nebyla úřední úschovou ve smyslu §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a úprava soudní úschovy neexistovala. Stěžovatel rovněž brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele měly soudy přihlédnout ke skutečnosti, že to byl žalobce, který způsobil, že státu vznikaly zbytečné výdaje, a proto měly v dané věci aplikovat §150 o. s. ř.
III.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout.
6. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Ústavní stížnost pak ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci stěžovatele na podporu jeho návrhu na zrušení tohoto usnesení, když stěžovatel pouze vysvětluje motivy, které jej vedly k podání dovolání. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele napadeným usnesení odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), tudíž nelze považovat za ústavně nesouladný. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
7. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl, protože stěžovatel vůbec nespecifikoval, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů první i druhého stupně. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat. Pouze na okraj pak Ústavní soud podotýká, že i pokud by v této části neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, musel by ji odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, neboť argumentace stěžovatele není ničím jiným než polemikou se závěry obecných soudů bez potřebného ústavněprávního přesahu.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně
neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu