ECLI:CZ:US:2016:2.US.1413.16.1
sp. zn. II. ÚS 1413/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Karla Světničky, zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 10, Český Těšín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 21 Cdo 4207/2014-380, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2013 č. j. 16 Co 118/2013-327 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 26 C 106/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal dne 14. 4. 2015 proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a stěžovatel byl proto vyzván k odstranění vad návrhu, které spočívaly zejména v tom, že nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Stěžovatel ve stanovené lhůtě vady podání neodstranil. Ústavní soud proto dne 22. 7. 2015 podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jeho návrh pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu určené.
2. Usnesením ze dne 16. 3. 2016 však Okresní soud v Ostravě rozhodl o ustanovení zástupkyně k ochraně zájmů stěžovatele v řízení o jeho ústavní stížnosti. Okresní soud totiž po necelém roce změnil své původní zamítavé usnesení o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce, které stěžovatel napadl odvoláním. Advokátka stěžovatele poté doplnila původní ústavní stížnost stěžovatele.
3. V odůvodnění ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2010 v řízení vedeném pod sp. zn. 26 C 106/2007 Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel dostal výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost z důvodů organizačních změn. Podle jeho názoru však nebylo prokázáno, že by k těmto organizačním změnám došlo. Nejvyšší kontrolní úřad, který stěžovatele zaměstnával, se ho podle jeho mínění chtěl pouze zbavit. Stěžovatel využil všech opravných prostředků včetně dovolání. Poté podal žalobu na obnovu řízení. Okresní soud ji však zamítl. Krajský soud v Ostravě poté usnesení Okresního soudu v Ostravě potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl, protože neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Proti rozhodnutím v řízení o žalobě na obnovu řízení nyní stěžovatel brojí ústavní stížností.
4. Stěžovatel namítá, že v tomto řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy nesprávně došly k závěru o jeho pracovní nadbytečnosti. Stejně tak nesprávně uvedly, že nedoložil nové důkazy, které však v dovolacím řízení doložil. Dovolání proto nemělo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel má za to, že se soudy nechtějí vůbec jeho osobou zabývat. Dochází k jeho diskriminaci, protože nemůže být přijat zpět do zaměstnání z toho důvodu, že se domáhal ochrany před soudem.
5. Ústavní soud před samotným posouzením ústavní stížnosti zvažoval, zda není na místě její odmítnutí z některého z procesních důvodů podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ve stejné věci totiž bylo v minulosti pravomocně ukončeno pro neodstraněné vady. Ústavnímu soudu by ovšem takový postup připadl příliš formalistický, protože vinu za neodstraněné vady lze hledat i u Okresního soudu v Ostravě, který bez mála po roce nakonec zástupce pro řízení o ústavní stížnosti stěžovateli ustanovil. V případě procesního odmítnutí ústavní stížnosti z některého z důvodů podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by se Ústavní soud mohl dopustit porušení práva na účinnou soudní ochranu, za které byl v minulosti mnohokrát kritizován Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudky ESLP ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05; či ze dne 13. 10. 2011 ve věci Šurý proti České republice, č. 16299/10 aj).
6. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů právě návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jinými slovy lze říci, že na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení. Jeho předmětem byla žaloba stěžovatele na obnovu řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla z důvodu organizačních změn udělena Nejvyšším kontrolním úřadem. Námitky stěžovatele směřují proti procesu dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem a revidovat jejich skutkové závěry. Stěžovatel navíc sám nedbal účinné ochrany svých práv, pokud ve svém dovolání nevymezil, proč je jeho dovolání přípustné ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř, a neumožnil tak Nejvyššímu soudu, aby jeho věc meritorně přezkoumal.
9. Lze shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika však není vedena v ústavní rovině. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na základě jeho ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu