ECLI:CZ:US:2016:2.US.1439.16.1
sp. zn. II. ÚS 1439/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Fausta a Zdeňky Timoranszké, obou zastoupených JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, se sídlem Hradiště 97/4, 400 01 Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. KSUL 69 INS 35276/2014, 29 NSČR 17/2016-B-37, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25 září 2015, č. j. KSUL 69 INS 35276/2014, 3 VSPH 1280/2015-B-26, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2016, č. j. KSUL 69 INS 35276/2014-B-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. června 2016, č. j. KSUL 69 INS 35276/2014-B-12, neschválil oddlužení dlužníků (stěžovatelů; výrok I.) a prohlásil na jejich majetek konkurs (výrok II.). Dále rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, jakož i o dalších pro insolvenční řízení relevantních skutečnostech.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze ze dne 25. září 2015, č. j. KSUL 69 INS 35276/2014, 3 VSPH 1280/2015-B-26, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že podmínky pro oddlužení nebyly splněny, neboť schopnost dlužníků splatit své závazky je u nezajištěných věřitelů nižší než 30% jejich pohledávek [§398 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Odvolací soud uzavřel, že ekonomická nabídka dlužníků je nedostatečná jak pro oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, tak pro oddlužení ve formě splátkového kalendáře.
4. Následné dovolání dlužníků bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. KSUL 69 INS 35276/2014, 29 NSČR 17/2016-B-37, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež je podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud k tomu dodal, že je-li dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, či ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 aj.). Nejvyšší soud doplnil, že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je pak právně bezvýznamné rovněž dovolací tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. totiž (již od 1. ledna 2013) není budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapitulují dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Soudům vytýkají, že se nezabývaly jejich námitkami jednak ohledně prekluze některých pohledávek věřitelů, jednak ohledně skutečnosti, že část pohledávek byla již uhrazena v jiném insolvenčním řízení. Pokud by se soudy těmito námitkami zabývaly, splnili by stěžovatelé podmínky pro oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vyslovují přesvědčení, že posouzení prekluze je povinností soudů, které se jí musí zabývat z úřední povinnosti. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádějí, že rovněž porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť jimi podané dovolání nedůvodně dle svého uvážení odmítl. V této souvislosti zdůrazňují, že jejich dovolání mělo být posouzeno jako přípustné, neboť řízení bylo zatíženo procesní vadou, když v něm nebyla řešena otázka možné prekluze pohledávek věřitelů.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout.
7. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu však téměř neobsahuje žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci stěžovatelů na podporu jejich návrhu na zrušení tohoto usnesení, když stěžovatelé pouze uvádějí, že dovolání mělo být posouzeno jako přípustné a dovolací soud postupoval příliš formalisticky, čímž měl porušit právo na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), nelze považovat za ústavně nesouladný (k tomu srov. mj. i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13, sp. zn. III. ÚS 695/14 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z výše uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že dovolatelé mají povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na §237 - 238a o. s. ř.) spatřují přípustnost dovolání, a to i vlastními slovy. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, proto není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto se shora uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.
8. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů ve věci samé odmítl, protože stěžovatelé vůbec nespecifikovali, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) mají za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů první i druhého stupně. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatelů, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat. Pouze na okraj pak Ústavní soud podotýká, že i pokud by v této části neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, musel by ji odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, když v závěrech obecných soudů, které se týkají posouzení splnění podmínek pro oddlužení, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu