ECLI:CZ:US:2016:2.US.1495.16.1
sp. zn. II. ÚS 1495/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Tylovo nábřeží 367/10, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 8 Tdo 127/2016-41, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 9 To 61/2015 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2015 č. j. 7 T 8/2014-2063, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla odsouzena pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009), jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2013 sp. zn. 5 T 185/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu Hradec Králové ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 10 To 194/2013 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s dozorem. Podle výroku rozsudku stěžovatelka v období druhé poloviny roku 2006 do 29. 7. 2011 převážně v Hradci Králové, ale i na dalších místech v České republice, v podvodném úmyslu získat neoprávněně peněžní prostředky a tyto následně užít pro svou potřebu vylákala od celkem sedmi poškozených finanční částky, a to buď jako krátkodobé půjčky nebo investice za účelem slibovaného zhodnocení. Poškozeným svým jednáním způsobila majetkovou škodu v celkové výši 10 226 885,- Kč.
3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka také dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se trestné činnosti nedopustila, že soudy akceptovaly výhradně důkazy svědčící v její neprospěch a zcela ignorovaly důkazy svědčící v její prospěch, nebo tyto důkazy neprovedly. Trestným činem podle §209 tr. zákoníku mohlo být toliko jednání stěžovatelky, které způsobilo na cizím majetku škodu. Pokud však vystavení směnky nekorespondovalo stěžovatelkou skutečně obdrženým hodnotám, nemohla být na cizím majetku žádná škoda způsobena a tudíž toliko podpis výstavce směnky nemůže v takovém případě být trestným činem.
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil námitky stěžovatelky jako vybočující z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť, jak uvedl v odůvodnění usnesení, uplatněné námitky směřují k revizi skutkových zjištění a na nich založených skutkových závěrů a dále se jedná výhradně o námitky procesního charakteru. Dle dovolacího soudu pak ve věci nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud ještě doplňuje, že návrh na zrušení i námitky stěžovatelky směřují pouze proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, ačkoli posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo podané dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Ústavní soud však vzhledem k tomu, že stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti výslovně zmínila a jeho kopii přiložila, přezkoumal i toto rozhodnutí.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu