ECLI:CZ:US:2016:2.US.1534.15.1
sp. zn. II. ÚS 1534/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti nezletilé J. K., a nezletilého L. K., zastoupených otcem L. K. a L. K., všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nemanická 440/14, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2015 č. j. 6 Co 895/2015-324, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2015 č. j. 11 Nc 395/2014-270, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2015 č. j. 6 Co 894/2015-316, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2015 č. j. 11 Nc 395/2014-202, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2015 č. j. 6 Co 609/2015-213 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2015 č. j. 11 Nc 395/2014-M130, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a I. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. května 2015, navrhl stěžovatel jménem svým i svých nezletilých dětí zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení nebo atakování jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, 5, 7, čl. 9 odst. 1 a 3, čl. 18 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Před Okresním soudem v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") je pod sp. zn. 11 Nc 395/2014 vedeno řízení o návrzích stěžovatele i vedlejší účastnice na úpravu poměrů k jejich nezletilým dětem na dobu před i po rozvodu. Každý z rodičů navrhuje, aby byly děti svěřeny do jeho péče; v průběhu řízení nicméně stěžovatel navrhl, aby byly svěřeny na stanovenou (eventuálně na celou) dobu do jeho péče a na zbylou dobu do péče matky. Celkový rozsah péče každého z nich měl ve svém součtu činit jeden týden z dvou po sobě jdoucích týdnů.
3. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2015 č. j. 11 Nc 395/2014-M130 byl uvedený návrh zamítnut, neboť nebyly shledány důvody pro zatímní úpravu poměrů účastníků. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že od doby, co spolu rodiče nežijí, jsou děti fakticky v péči matky a s otcem se stýkají. Vydání předběžného opatření - tak jak bylo navrženo - by v daném okamžiku fakticky nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé; nejednalo by se toliko o úpravu poměrů. Je v zájmu nezletilých i obou rodičů, aby byl neprodleně zpracován znalecký posudek s ustanoveným znalcem z oboru psychologie, aby bylo možné posoudit vhodnou formu péče o nezletilé. Komunikace mezi rodiči není dobrá, pročež je žádoucí, aby se jí v mezidobí oba pokusili zlepšit. Za tímto účelem by měla být věc projednána v krizovém centru, přičemž oba rodiče mají možnost obrátit se i na kolizního opatrovníka.
4. S uvedeným hodnocením se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud"), který usnesením ze dne 17. března 2015 č. j. 6 Co 609/2015-213 nevyhověl odvolání stěžovatele a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle jeho názoru nenastala žádná situace, na kterou by bylo třeba okamžitě reagovat a která by byla důvodem, pro který nelze vyčkat do konečného rozhodnutí ve věci. Nezletilé děti jsou ve faktické péči matky, současně však byla dne 16. ledna 2015 uzavřena dohoda v krizovém centru ohledně styku otce s nezletilými děti. Ve věci má být znalcem z oboru psychologie vypracován znalecký posudek, v němž bude zkoumána charakterová struktura osobností rodičů a jejich předpoklady pro výchovu nezletilých dětí, osobnosti nezletilých dětí a jejich vztahy k rodičům a vzájemné vztahy mezi nezletilými, jakož i vztahy rodičů k nezletilým dětem.
5. Usnesením ze dne 4. března 2015 č. j. 11 Nc 395/2014-202 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích k návrhu matky, že stěžovatel je povinen snášet její péči o nezletilé děti. Podle tohoto soudu je v zájmu nezletilých, aby byly zatímně upraveny jejich poměry a aby byly dále ponechány v péči matky, kde se fakticky již řadu měsíců nacházejí. Vzal přitom v úvahu přání nezletilé vyslovené při pohovoru s kolizním opatrovníkem v říjnu 2014, aby bydlela u matky s možností otce navštěvovat, dále skutečnost, že otec se před dětmi o matce vyjadřuje negativně a že v jednom případě musela zasahovat hlídka Policie České republiky, když nezletilé dceři bránil, aby proběhla přes dveře za matkou. Jako nestandardní posoudil chování otce i opatrovník, když současně zdůraznil, že obě děti jsou útlého věku a je v jejich zájmu, aby jim bylo zajištěno klidné a stabilní prostředí. Je na rodičích, aby se do doby, než bude provedeno další dokazování znaleckým posudkem a rozhodnuto ve věci samé, domluvili na vzájemné úpravě styku, a to případně i na styku asistovaném podle možností příslušného zařízení.
6. I v tomto případě věc posuzoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 22. dubna 2015 č. j. 6 Co 894/2015-316 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V něm konstatoval, že navzdory zrušení §76 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, podle něhož bylo možné předběžným opatřením uložit účastníkovi řízení povinnost odevzdat dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud, je podle §76 odst. 1 písm. e) téhož zákona, v jeho stávajícím znění, nadále zachována možnost uložit účastníkovi, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Toto ustanovení je podpůrně použitelné i pro případy, kdy je třeba narychlo změnit nebo ošetřit péči o nezletilého na návrh někoho jiného, než je orgán sociálně-právní ochrany dětí. Dále odvolací soud podrobně shrnul průběh řízení o návrzích obou rodičů o úpravu poměrů k nezletilým na dobu před i po rozvodu, jakož i relevantní skutková zjištění. Vydání předběžného opatření označil za výsledek vývoje situace v průběhu zahájeného řízení, přičemž potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků považoval za nepochybnou. Povinnost "snášet" péči matky znamená, že stěžovatel musí respektovat skutečnost, že do rozhodnutí ve věci samé o ně bude pečovat jejich matka. Tím ovšem není nijak popřeno právo otce podílet se na péči o nezletilé děti v rámci styku s nimi, což lze případně - vyvstanou-li k tomu důvodu - řešit i dalším předběžným opatřením.
7. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2015 č. j. 11 Nc 395/2014-270 byl zamítnut další návrh otce na vydání předběžného opatření, jímž by byla zjednodušeně řečeno stanovena povinnost matce umožnit mu styk s nezletilými dětmi v rozsahu a za podmínek blíže specifikovaných. K zamítnutí došlo z obdobných důvodů, jako v případě předchozího návrhu. Toto usnesení bylo nicméně k odvolání stěžovatele změněno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2015 č. j. 6 Co 895/2015-324 tak, že se nařizuje předběžné opatření, podle něhož je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi ve formě asistovaného styku v označeném krizovém centru, a to ve všední den jeden krát týdně maximálně v rozsahu dvou hodin v termínech stanovených tímto centrem (výrok I). Oběma rodičům bylo uloženo, aby se podrobili tomuto režimu, a tento plně respektovali včetně informačních setkání, asistovaného styku, konzultací apod. (výrok II). Platnost předběžného opatření byla stanovena na dobu dvou měsíců ode dne prvého fakticky proběhlého asistovaného styku (výrok III). Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že v mezidobí došlo k vyhrocení vztahů mezi rodiči, pročež již mezi nimi neexistuje žádná dohoda o úpravě styku otce s nezletilými dětmi. Za této situace byla osvědčena potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu úpravy styku otce s nezletilými dětmi podle §102 odst. 1 a §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, a to ve formě asistovaného styku v krizovém centru za výše uvedených podmínek. Platnost tohoto předběžného opatření byla omezena dobou dvou měsíců s tím, že po jejím uplynutí dojde k vyhodnocení probíhajících styků a podle jejich výsledku bude možné na zjištěnou situaci nově reagovat.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Úvodem své ústavní stížnosti stěžovatel apeluje na Ústavní soud, aby opustil svou dosavadní praxi, kdy přistupuje pouze k omezenému přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních ve věcech péče o nezletilé s odůvodněním, že se jedná o rozhodnutí zatímní, nikoliv meritorní. Tato předběžná opatření mají totiž charakter definitivní, neměnné a konečné úpravy na dobu řízení. Z principu věci nelze dosáhnout proporcionality práv zpětně rozhodnutím ve věci, protože čas vrátit nejde a škody napáchané v průběhu řízení na psychice dětí a na vztazích dětí s rodičem (a jeho rodinou) jsou nenapravitelné. Kromě toho stěžovatel žádá, aby ústavní stížnost nebyla v rozsahu, ve kterém byla podána jménem nezletilých dětí, odmítnuta jako nepřípustná.
9. Stěžovatel podrobně shrnuje vývoj vztahů mezi ním a matkou nezletilých, další relevantní skutečnosti, jež vedly k zahájení předmětného řízení před obecnými soudy, průběh tohoto řízení a nakonec i skutečnosti, jež nastaly po vydání napadených rozhodnutí (v průběhu platnosti předběžných opatření). Poukazuje na nesmírnou společenskou nebezpečnost konání matky, která měla zneužít faktické a emocionální závislosti dětí k pošlapání jejich ústavních práv izolací od jednoho z rodičů (nezákonným odvlečením do ciziny, nezákonnou změnou jejich faktického bydliště a nezákonnou změnou školských zařízení, dále nezákonným svévolným omezováním péče otce o děti, nezákonnou exekucí dítěte z legitimní péče otce, nezákonným bráněním v péči i uvedením školských zařízení v omyl), a to na základě nízké pohnutky nastolit stav, který by vylučoval zachování práva nezletilých na péči obou rodičů rozhodnutím ve věci. Účelovost jednání matky měla být prokázána řadou skutečností, které jsou v ústavní stížnosti dále rozvedeny. Důležitý rozměr ve věci představuje i princip dobrých mravů. Je tomu tak z toho důvodu, že obecné soudy ponechaly zcela bez povšimnutí opakovaná morální selhání matky, především nedoložitelného tvrzení o nebiologickém otcovství stěžovatele, které mělo zlikvidovat jeho vztah k nezletilé dceři.
10. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neochránily vzájemné právo nezletilých a otce na péči. Předběžné opatření bylo nařízeno ve prospěch matky bez prokázání potřeby úpravy nebo ohrožení výkonu rozhodnutí (zde naopak byl ohrožen výkon rozhodnutí při svěření dětí do péče otce), což je zákonný předpoklad jeho nařízení. Navíc rozhodovaly podle již neplatného ustanovení občanského soudního řádu, resp. obešly jeho platné znění tím, že nařídily stěžovateli povinnost snášet péči matky podle §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Takovéto opatření mohly nařídit jen podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a to na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Dalším vybočením z mezí zákona mělo být doručování usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření protistraně v příkrém protikladu s §76g občanského soudního řádu.
11. Podle stěžovatele nařídil odvolací soud asistovaný styk zcela bezdůvodně, neboť jde o další trýznění jeho nezletilých dětí. Soud navíc pochybil i tím, že odvodil trvání předběžného opatření od prvního uskutečněného asistovaného styku. Pokud by tedy otec svého práva na asistovaný styk nevyužil z důvodu ochrany před dalším trýzněním svých dětí, platilo by předběžné opatření až do rozhodnutí ve věci samé. Fakticky byl tak otec tímto postupem k asistovanému styku přinucen. I kdyby přitom připustil, že asistovaný styk byl nařízen s ohledem na vypěstovaný rezervovaný postoj dcery k péči stěžovatele (jenž má být důsledkem manipulace ze strany matky), pak rozhodnutí odvolacího soudu prolamuje zásadu proporcionality, protože menším zásahem bylo nařídit právo styku a povinnost matky k řádné psychické přípravě. V odůvodněních napadených rozhodnutí nezazněl sebemenší důvod, pro který byl nařízen asistovaný styk u mladšího syna, kterého matka nestihla zmanipulovat. Obecně jím lze vytknout, že nekonkretizovaly důvody, pro které by měla být zatímní úprava dle dřívější dohody rodičů nevyhovující nebo dokonce méně v zájmu nezletilých než zachování izolace dětí od otce.
12. Napadená usnesení podle stěžovatelů neobstojí ani z hlediska právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), v němž bylo upozorněno na to, že předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Případ řešený v dané věci se v podstatných znacích shoduje s projednávaným případem. Již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Nadto stěžovatel upozorňuje i na některá další rozhodnutí, jejíž právní závěry svědčí o důvodnosti ústavní stížnosti. Ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Poukázat lze i na rizika dlouhého odloučení jeho dětí od něj.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
13. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu; ústavní stížnost je - pokud jde o osobu stěžovatele - přípustná (z jeho strany byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
14. V případě nezletilých dětí stěžovatele, jejichž jménem podal ústavní stížnost stěžovatel jako jejich zákonný zástupce, je však podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře poukazuje na §892 odst. 3 občanského zákoníku, který nepřipouští, aby zákonný zástupce jednal za nezletilé dítě v případě, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy zastoupeného, resp. je-li zde dána alespoň pravděpodobná možnost kolize. Zákon o Ústavním soudu současně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby [srov. kupř. usnesení ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
IV.
Vlastní posouzení
15. V rozsahu, ve kterém byla ústavní stížnost podána k tomu oprávněnou osobou, přistoupil Ústavní soud k posouzení její opodstatněnosti, načež dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
17. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
18. Mezi takováto rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
19. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu dále může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
20. Stěžovatel v první řadě zpochybňuje zákonný základ předběžného opatření, jímž mu byla uložena povinnost "snášet" péči matky o jeho nezletilé děti. Ústavní soud se s touto námitkou ovšem neztotožňuje. Jak správně uvedl již odvolací soud, zrušení §76 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, k němuž došlo novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., neznamená, že současná zákonná úprava neumožňuje zatímně upravit otázku péče o nezletilého. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nepřicházelo by v úvahu ani vyhovění návrhům stěžovatele na vydání předběžného opatření. V projednávané věci není pochyb, že předběžné opatření bylo vydáno na základě §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novelizaci. Stejně tak mělo zákonný základ následné předběžné opatření, kterým byl dočasně upraven styk mezi otcem a jeho nezletilými dětmi.
21. Zbylá část uplatněných námitek má pak již povahu věcné polemiky se správností napadených rozhodnutí. Stěžovatel se s ohledem na jím předestřená skutková tvrzení domáhá přehodnocení rozhodnutí obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhům na vydání předběžného opatření, a naopak mu po dobu řízení uložily povinnost respektovat stav, kdy jsou nezletilé děti v péči matky. Dočasně mu byl umožněn pouze asistovaný styk s nimi. Tyto námitky nicméně neopodstatňují závěr o tom, že by napadená usnesení neobstála z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud - zohledniv jejich zatímní povahu - neshledal, že by tato rozhodnutí nebyla náležitě odůvodněna a že by jejich závěry bylo možné považovat za svévolná, či jsoucí v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. V nich obsažené právní závěry neodporují ani dosavadní judikatuře Ústavního soudu, na kterou odkazuje stěžovatel; v projednávané věci obecné soudy nerozhodovaly toliko formálně, poukazem na svá dosavadní rozhodnutí, nýbrž vždy zohledňovaly aktuální vývoj vztahů mezi dotčenými osobami. Lze tedy konstatovat, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, napadenými usneseními porušena nebyla. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.
22. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, a to v části, ve které byla podána jménem nezletilých dětí stěžovatele, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, a ve zbylé části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu