ECLI:CZ:US:2016:2.US.1587.16.1
sp. zn. II. ÚS 1587/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pavlíčka, zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 25 Cdo 3690/2015-508, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 4. 2015, č. j. 12 Co 566/2014-424, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 8. 2014, č. j. 9 C 262/2010-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 5. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel uzavřel dne 1. 6. 2007 jako nájemce s Josefem Sedlačíkem, jako pronajímatelem, smlouvu o nájmu nemovitosti, konkrétně motorestu Skřítek. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel žalobou domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nemožnosti předmětné prostory provozovat z důvodu přerušení dodávky elektrické energie do odběrného místa (motorestu), a to v období od 2. 6. 2007 do 31. 12. 2009. Stěžovatel v řízení požadoval nahradit škodu spočívající v ušlém zisku z podnikání a v ušlém příjmu v důsledku jeho nenastoupení do zaměstnání v zahraničí, přičemž výše ušlého zisku vycházela ze znaleckého posudku a dosahovala výše 14.767.500 Kč s příslušenstvím. Uvedenou žalobu však Okresní soud v Šumperku v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovaným, to je 1) společnosti ČEZ Distribuční služby s. r. o. a 2) ČEZ Distribuce, a. s. náhradu nákladů řízení. V řízení totiž podle okresního soudu bylo prokázáno, že první žalovaný není držitelem licence na distribuci elektřiny a nemůže být tedy pasivně věcně legitimován v řízení o stěžovatelově náhradě škody, když neměl žádnou povinnost stěžovateli dodávat elektrickou energii. Ve vztahu ke druhému žalovanému okresní soud odkázal na skutečnost, že stěžovateli nemohla vzniknout žádná škoda, jestliže nemohl provozovat motorest Skřítek v období od 2. 6. 2007 do 31. 12. 2009, neboť bylo prokázáno, že v té době neměl živnostenské oprávnění k provozování hostinské činnosti. Navíc podle okresního soudu neměl ani žádný právní titul k tomu, aby mohl motorest Skřítek užívat, když nájemní smlouva uzavřená s J. Sedlačíkem byla neplatná pro svou neurčitost.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem provostupňové rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když se ztotožnil se závěrem, že tvrzená škoda stěžovateli nevznikla a ani vzniknout nemohla, neboť stěžovatel neprokázal, že by žalovaní ve vztahu k němu v rozhodném období porušili jakoukoliv právní povinnost, takže implicitně nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi jejich jednáním a tvrzenou škodou, resp. majetkovou újmou spočívající v ušlém zisku. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na ustanovení §25 odst. 10 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon"), podle něhož má provozovatel distribuční sítě povinnost připojit k distribuční síti každého, kdo o připojení požádá. Není prý pravda, že by nájemní smlouva uzavřená mezi ním a J. Sedlačíkem byla neplatná; soudy totiž přehlédly, že v daném vztahu nešlo o nájem jednotlivých místností (nebytových prostor), nýbrž o nájem budovy. Proto se nájemní vztah nemohl řídit tehdy platnou úpravou vztahující se k nebytovým prostorům a musel se řídit obecnými pravidly podle občanského zákoníku. Rozhodný není ani argument obecných soudů, pokud tyto vychází z toho, že stěžovatel neměl v rozhodné době živnostenské oprávnění k provozování hostinské činnosti. Je pravda, že stěžovatel toto oprávnění nezískal v roce 2007, ale měl ho už 2. 1. 2008, tedy po značnou část rozhodného období mohl hostinskou činnost provozovat.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
6. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, byť je třeba stěžovateli přisvědčit v tom směru, že se odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s některými argumenty stěžovatele bezezbytku nevypořádává. Oba soudy totiž vycházejí například z toho, že stěžovatel přihlášku k připojení do distribuční sítě podal až dne 22. 12. 2009, nikoliv tedy již v roce 2007, jak sám tvrdí. Tento závěr přitom obecné soudy opírají o prosté konstatování, že tato skutečnost byla v řízení jednoznačně prokázána, přičemž odkazují mj. na vyjádření žalovaných k žalobě stěžovatele. Tu však Ústavní soud musí konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí soudy dovozovaná skutečnost přímo nevyplývá. Pokud dále nalézací soud uzavřel, že stěžovatel motorest Skřítek provozovat nemohl z důvodu chybějícího živnostenského oprávnění, pak se dostatečně nevypořádal se stěžovatelovým tvrzením, že toto oprávnění sice neměl v roce 2007, ale získal je hned na počátku roku 2008. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu rovněž nevyplývá, jak se oba soudy vyrovnaly s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. k tomu stěžovatelem odkazovaný rozsudek z 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2901/2006 (všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/)], podle níž - zjednodušeně řečeno - nájemní smlouva k nebytovému prostoru sice musela mít písemnou formu, ale nájemní smlouva vztahující se k celé budově už takovou podmínkou zatížena nebyla.
7. I přes právě uvedené má však Ústavní soud za to, že závěr obecných soudů o tom, že se stěžovateli nepodařilo prokázat vznik jím tvrzené škody, lze považovat z ústavního hlediska za akceptovatelný. Ze svědecké výpovědi samotného J. Sedlačíka (tedy pronajímatele motorestu), rekapitulované zejména v rozhodnutí okresního soudu, totiž vyplývá, že tento i v době, v níž měla stěžovateli údajně vzniknout shora specifikovaná škoda z důvodu nemožnosti využívat motorest, tyto prostory provozoval sám, když elektrický proud získával z náhradní elektrocentrály; náklady na její provoz jsou pak předmětem jiného řízení o náhradě škody (J. Sedlačík totiž nesouhlasí s tím, že by s připojením motorestu k elektrické síti manipuloval v rozporu se zákonem, a proto podle jeho názoru nebyl důvod, aby byl motorest od elektrické sítě odpojen). Stěžovatel se přitom s touto okolností v ústavní stížnosti nikterak nevypořádává. Nevysvětluje v této souvislosti, zda vůbec (a pokud ano, tak v jakém rozsahu) mohl motorest využívat ke své ekonomické činnosti vedle pronajímatele, resp. společně s ním, a proč například výkon instalované náhradní elektrocentrály nemohl pro svoje aktivity využívat rovněž. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti ani v obecné rovině nedokládá, kdy a jak se vyřešily vztahy mezi J. Sedlačíkem a dodavatelem elektrické energie tak, aby v souladu s energetickým zákonem mohla být dodávka elektrické energie do motorestu obnovena, když na druhou stranu sám stěžovatel připouští, že k obnovení dodávek skutečně došlo.
8. Proto Ústavní soud, po zvážení všech okolností právě projednávaného případu, dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí a ani řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, nevykazují diskrepance ústavněprávní intenzity (tzn. nenastala situace označovaná ustálenou judikaturou zdejšího soudu jako extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry), které teprve by Ústavnímu soudu umožňovaly, aby do věci zasáhl a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
9. Ústavní soud má tedy za to, že ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo - jako celek (navzdory zmíněným dílčím pochybením) porušeno. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu