ECLI:CZ:US:2016:2.US.1659.16.1
sp. zn. II. ÚS 1659/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2016 č. j. 3 To 78/2016-191 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 1. 2016 č. j. 1 T 199/2012-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 23. 5. 2016 doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2016 č. j. 3 To 78/2016-191, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 1. 2016 č. j. 1 T 199/2012-185. Tímto rozhodnutím okresní soud rozhodl o pokračování v trestním stíhání stěžovatele, které bylo podmíněně zastaveno jeho usnesením ze dne 21. 1. 2013 č. j. 1 T 199/2012-114. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a zásady zákazu dvojího stíhání pro stejnou věc podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
2. Stěžovatel byl trestně stíhán pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud podmíněně zastavil trestní stíhání stěžovatele a stanovil mu zkušební dobu v trvání dvou let, která počala běžet dne 23. 2. 2013 a měla tak skončit dne 23. 2. 2015. Dne 27. 5. 2015 však okresní soud rozhodl podle §308 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o prodloužení zkušební doby o jeden rok, protože se stěžovatel dopustil tří přestupků (nepřipoutání se bezpečnostním pásem ve vozidle, parkování na travnaté ploše a způsobení dopravní nehody), za které mu byly uloženy blokové pokuty. Usnesení o prodloužení zkušební doby nabylo právní moci dne 18. 7. 2015.
3. Dne 5. 1. 2016 okresní soud rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a v trestním stíhání se proto pokračuje. Stěžovatel totiž dne 15. 3. 2015 spáchal přečin ohrožování pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2015 č. j. 5 T 125/2015-33 uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Kromě toho stěžovatel dostal další pokutu v přestupkovém řízení. Krajský soud stížnost stěžovatele proti usnesení o pokračování v trestním stíhání zamítl, protože usnesení okresního soudu považoval za věcně správné. Na zkušební dobu je totiž nutné nahlížet jako na určitý celek. Prodloužená zkušební doba musí nutně navazovat na okamžik, kdy obviněnému skončí řádná zkušební doba. Pokud se stěžovatel dopustil jednání v prodloužené zkušební době, byť ještě o tom, že se zkušební doba prodlužuje, nevěděl, nemá tato okolnost význam pro rozhodnutí o tom, zda se osvědčil či nikoliv. Trestní stíhání pro přečiny nebezpečného vyhrožování a výtržnictví tedy pokračovalo a stěžovatel byl posléze odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 5. 2016. Proti tomuto rozsudku si nepodal odvolání.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se jednání, které bylo důvodem pro rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání, dopustil v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o prodloužení zkušební doby. Odsouzen za něj byl ještě předtím, než rozhodnutí o prodloužení zkušební doby nabylo právní moci. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že se dopustil činnosti odůvodňující případné rozhodnutí o neosvědčení se a byl za ni odsouzen po uplynutí zkušební doby, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o jejím prodloužení. Toto jeho jednání je paradoxně shledáváno jako důvod neosvědčení se v prodloužené zkušební době. Stěžovateli nemůže být kladeno k tíži, že se dopouští jednání významného pro hodnocení, zda vede řádný život, v době, o které neví, že je (či bude) rozhodující pro toto hodnocení. Usnesení fakticky působí retroaktivně. Hodnotí chování stěžovatele v době, kdy mu neplynula zkušební doba a posuzuje ho jako jednání, pro které se neosvědčil. Stěžovatel má za to, že prodloužení zkušební doby může běžet až od právní moci rozhodnutí, kterou se zkušební doba prodlužuje. Jeho jednání do doby právní moci rozhodnutí o prodloužení zkušební doby nemělo být do zkušební doby a posuzování chování ve zkušební době zahrnuto.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v situacích, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již jiným způsobem, procesními prostředky, jež vycházejí z příslušných procesních norem, napravit nelze.
7. Podmíněné zastavení trestního stíhání představuje tzv. mezitímní rozhodnutí, jímž není rozhodnuto o vině (a trestu) a jímž není trestní stíhání ani pravomocně skončeno (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. str. 3478). O vině a trestu se nerozhoduje ani rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání, jež představuje ve své podstatě procesní rozhodnutí reflektující skutečnost, že (ve zkušební době) nebyla splněna podmínka, aby trestní stíhání bylo skončeno tzv. odklonem.
8. Z hledisek mezí ústavněprávního přezkumu, jež byly výše vyloženy, z toho plyne, že jeho předmětem rozhodnutí o pokračování trestního stíhání zásadně není, neboť jde o otázku svojí povahou procesní provenience, jejíž posouzení náleží do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Případná ingerence Ústavního soudu se v tomto stádiu trestního řízení omezuje na nápravu zcela extrémního vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. mutatis mutandis např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 252/11 ze dne 21. 2. 2011 či sp. zn. III. ÚS 401/12 ze dne 22. 3. 2012). O takový případ však v projednávané věci nejde.
9. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu lze aprobovat závěr krajského soudu, že na zkušební dobu je nutné pohlížet jako na jeden celek, přičemž o jejím prodloužení může být rozhodnuto i po formálním uplynutí původně stanovené délky takové zkušební doby (viz stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 300/2003 Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004). Současně nelze ztrácet ze zřetele, že kritérium "vedení řádného života" podle §308 odst. 1 trestního řádu předpokládá úplnou bezúhonnost, tzn. neodsouzení za jiný trestný čin, případně nepostižení za přestupek, kárné provinění či jiné delikty (viz Šámal, P. a kol., cit. výše, str. 3502). Stěžovatel se ve zkušební době dopustil tří přestupků. Musel si být vědom, že jejich spáchání již samo o sobě mohlo vést k rozhodnutí o neosvědčení se a pokračování trestního stíhání. Z této perspektivy lze rozhodnutí okresního soudu a prodloužení zkušební doby dokonce chápat jako mírnější opatření. Námitky stěžovatele proti chronologii rozhodování o pokračování v trestním stíhání v souvislosti s jeho dalším odsouzením za trestný čin proto mají spíše formální povahu. S ohledem na výše popsanou zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu tohoto typu procesního rozhodnutí proto nemohou být důvodné.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu