ECLI:CZ:US:2016:2.US.166.16.1
sp. zn. II. ÚS 166/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. Věznice Heřmanice, Ostrava, zastoupeného Mgr. Janem Drevňakem, advokátem se sídlem Sadová 553/8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 7. 2014, č. j. 28 T 17/2011-2855, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2014, č. j. 6 To 92/2014-2950, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 15. 1. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť soudí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a dále tvrdí porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Napadená rozhodnutí se týkají započtení trestu odnětí svobody.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti odmítnout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 213/96, veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. V nyní projednávaném případě stěžovatel uvádí (viz bod III. ústavní stížnosti), že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci mu bylo doručeno dne 23. 11. 2014, tedy více než rok před podáním ústavní stížnosti, a tedy zjevně opožděně. Této skutečnosti si je vědom a včasnost ústavní stížnosti dovozuje toliko z údajného podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele.
5. K tomu je však třeba uvést, že tvrzený "přesah vlastních zájmů stěžovatele" může mít za určitých okolností relevanci pouze v případě nesplnění jiné podmínky řízení o ústavní stížnosti - tzn. nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva [§75 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Případ stěžovatele je však odlišný: jediný dostupný opravný procesní prostředek totiž marně vyčerpal a ústavní stížnost podal opožděně, což je však okolnost, kterou Ústavní soud s ohledem na shora uvedené není oprávněn prominout.
6. Ústavní soud nemohl ostatně ani přehlédnout, že ústavní stížnost stejného stěžovatele podaná proti stejným rozhodnutím obecných soudů již dříve odmítl, a to také pro její opožděnost (usnesení ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3382/15). Není proto dán žádný rozumný důvod, aby nyní postupoval odlišně.
7. Za této situace nelze než uzavřít, že stěžovatel podal ústavní stížnost opožděně a Ústavní soud ji proto soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj