ECLI:CZ:US:2016:2.US.170.16.1
sp. zn. II. ÚS 170/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Vytejčka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015 č. j. 22 Co 302/2013-112 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojil zejména proti nedostatečně zdůvodněnému postupu obecného soudu, který za použití ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl opakovaně tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shledal přitom důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., které v odůvodnění rozhodnutí vyložil; závěrem uvedl, že oněmi důvody jsou pravomocně uznaná trestná činnost stěžovatele ke škodě mj. státu v kombinaci s výsledkem řízení o věci samé (pozn.: žaloba na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v kárném řízení se stěžovatelem jako soudním exekutorem).
3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
5. Ústavní soud předně poukazuje na své závěry uvedené již v nálezu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13, kterým Ústavní soud zrušil předchozí rozsudek téhož obecného soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, č. j. 22 Co 302/2013-68) v části výroku, podle které "žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů". Ve věci samé však ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Konstatoval, že postupem obecného soudu v otázce nákladů řízení došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, avšak podle §150 o. s. ř. nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze spisu nalézacího soudu sp. zn. 41 C 79/2012 Ústavní soud ověřil, že odvolací soud neposkytl účastníkům řízení řádné poučení o aplikaci moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu (ať již samostatným poučením, resp. výzvou, nebo při jednání odvolacího soudu dne 30. 9. 2013), tzn. účastníkům nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu odvolacího soudu. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek. V nyní posuzované věci však Ústavní soud z odůvodnění napadeného usnesení seznal, že obecný soud vytýkané vady odstranil (str. 4 a 5 usnesení).
6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že specifický přístup zaujímá ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč. Tomu je tak de facto i v nyní projednávané věci - žalovaná částka ve věci samé byla ve výši 37 125 Kč a v posuzované věci jde o náklady řízení. V těchto případech přitom Ústavní soud ingeruje s mimořádnou zdrženlivostí. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by předmětná majetková újma měla ve vztahu k stěžovateli mimořádně tíživý dopad nebo by došlo k porušení jiného jeho základního práva. Tyto skutečnosti ale Ústavní soud neshledal. Navíc podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující do merita věci, to již nemůže být předmětem rozhodování soudu, který předešlou ústavní stížnost stěžovatele odmítl (viz výše). Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu