ECLI:CZ:US:2016:2.US.1700.15.1
sp. zn. II. ÚS 1700/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Jasinka, zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2015 č. j. 4 As 45/2015-22, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2015 č. j. 51 A 8/2013-86, proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 7. ledna 2013 zn. 13250/DS/2012-8/SR a proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 6. listopadu 2012 zn. P/615/2012/OS1/Jad, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a Magistrátu města Hradec Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 8. 6. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 7. 1. 2013 č. j. 13250/DS/2012-8/SR zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 6. 11. 2012 č. j. P/615/2012/OS1/Jad, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších přepisů. Přestupku se stěžovatel dle správního orgánu prvního stupně dopustil tím, že porušil ustanovení §18 odst. 3 cit. zákona, když dne 16. 2. 2012 v 17:33 hodin při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky A1, na dálnici D 11 na 76,5 km v katastru obce Dobřenice, ve směru jízdy na Hradec Králové nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost jízdy 130 km/h, přičemž silničním rychloměrem POLCAM PC 2006 mu byla naměřena rychlost jízdy 192 km/h, která po odečtení možné odchylky silničního měřidla (± 3%) byla stanovena na 186 km/h. Správní orgán prvního stupně za tento přestupek stěžovateli podle §11 odst. 1 písm. b), §12 odst. 2 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), a §125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu uložil pokutu ve výši 8.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu správní žalobu, na základě které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2014 č. j. 51 A 8/2013 - 46 rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení a uložil mu zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 10.800 Kč. Krajský soud totiž shledal, že správní orgán prvního stupně projednal přestupkovou věc stěžovatele v jeho nepřítomnosti, aniž by pro to byly splněny podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích, čímž mělo dojít i k porušení základního práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal krajský úřad kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2014 č. j. 4 As 120/2014 - 21 rozsudek krajského soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 51 A 8/2013 - 46 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud při posouzení otázky, zda v projednávané věci byly splněny podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích pro projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele, vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 20. 10. 2011 č. j. 2 As 111/2011 - 56 a ze dne 23. 12. 2013 č. j. 8 As 53/2013 - 37) a dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud stěžovatele nepředvolal za účelem výslechu, ale zaslal předvolání k ústnímu jednání pouze jeho zástupci. Neúčast stěžovatele totiž nebránila v uskutečnění jednání a za existující důkazní situace nemohla ohrozit cíl předmětného řízení, neboť správní orgán prvního stupně měl ve správním spisu k dispozici řadu důkazů, které spáchání přestupku žalobcem dostatečně prokazovaly, a kterými ostatně provedl dokazování u ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zástupce. Pro postup podle §74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích tak byla rozhodná pouze omluva zástupce, který svou neúčast u nařízeného jednání omlouval tím, že jeho účast nemá bez přítomnosti stěžovatele význam. Nemožnost účasti stěžovatele u ústního jednání zapříčiněná jeho nemocí však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce, který mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za stěžovatele. Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce stěžovatele neuvedl žádný jiný důvod, který by mu znemožňoval účast na ústním jednání, plně ztotožnil se závěrem krajského úřadu, že omluva zástupce stěžovatele nebyla náležitá, a uzavřel, že krajský soud považoval nesprávně za rozhodnou omluvu stěžovatele, nikoli jeho zástupce, a náležitě nezohlednil zásadní skutečnosti, že stěžovatel byl zastoupen a jeho osobní účast u jednání tak nebyla s ohledem na zjištěný skutkový stav nezbytná pro zachování jeho práv účastníka řízení. Právo na projednání věci za účasti stěžovatele je zaručeno v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupku před nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje v plné jurisdikci.
5. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2015 č. j. 51 A 8/2013-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud byl při svém rozhodnutí vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu podle §110 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
6. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž poukázal na obsah žaloby, závěry uvedené v předcházejícím rozsudku krajského soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 51 A 8/2013 - 46 a konstatoval, že se závěry uvedenými v tomto rozsudku se zcela ztotožňuje.
7. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. dubna 2015 č. j. 4 As 45/2015-22 kasační stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou s odkazem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
II.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny onemocnění a žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání orgánu a důvodnost žádosti náležitě doloží - jako tomu bylo v případě stěžovatele - lze v postupu správního orgánu, který takové žádosti nevyhoví, spatřovat odnětí možnosti jednat před správním orgánem, neboť tímto postupem správní orgán nesplnil povinnost poskytnout stěžovateli možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném ustanovení Listiny.
9. Stěžovatel se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, vyjádřeným v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 51A 8/2013, že obviněný z přestupku má vždy právo být osobně přítomen projednání své přestupkové věci za podmínek stanovených v §74 odst. 1 přestupkového zákona, a to bez ohledu na to, zda je, či není souběžně zastoupen zástupcem na základě plné moci.
III.
10. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal nejprve napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015 č. j. 4 As 45/2015-22, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel krajskému soudu nevytýká, že se neřídil závazným názorem Nejvyššího správního soudu, nenamítá např. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu či jiné vady řízení a netvrdí ani, že by v jeho případě byla dána některá z výše uvedených judikaturně dovozených výjimek z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ostatně zrušil předcházející rozsudek krajského soudu nikoliv pro nepřezkoumatelnost či procesní vady, ale pro nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu převzal. Zcela se tak řídil závazným právním názorem kasačního soudu. Kasační stížnost stěžovatele však pouze poukazuje na argumentaci obsaženou v předcházejícím (již zrušeném) rozsudku krajského soudu, tj. pouze vyjadřuje nesouhlas s posouzením věci Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 24. 7. 2014 č. j. 4 As 120/2014 - 22. Stěžovatel tudíž ve své kasační stížnosti brojí proti posouzení otázky, k níž se Nejvyšší správní soud již závazně a komplexně vyjádřil ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, aniž by stěžovatel v tomto směru přicházel s jakoukoli novou argumentací. Zvýše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěrům krajského soudu, které jsou pouze převzaty z předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. toliko brojí proti argumentaci Nejvyššího správního soudu samotného. Kasační stížnost je proto nepřípustná, neboť není dán důvod pro její projednání podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) věty za středníkem s. ř. s. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 1. 2015 č. j. 51 A 8/2013-86 a jemu předcházejícím rozhodnutím.
14. Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
15. Jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nepřípustnou odmítl. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu tedy nebylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 1. 2015 č. j. 51A 8/2013-86, proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 1. 2013 zn. 13250/DS/2012-8/SR a proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 6. 11. 2012 zn. P/615/2012/OS1/Jad bylo proto nutno počítat již od okamžiku doručení výše uvedeného rozsudku krajského soudu.
16. Dotazem na krajský soud Ústavní soud zjistil, že jeho rozsudek ze dne 13. 1. 2015 č. j. 51 A 8/2013-86 byl právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Janu Soukupovi doručen dne 13. 2. 2015. Jestliže ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 6. 2015, je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty.
17. Ústavní soud však nemohl přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 1. 2015 č. j. 51A 8/2013-86, jakož i proti všem ostatním rozhodnutím, která rozsudku krajského soudu předcházela, pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť nelze přehlédnout skutečnost, že se stěžovatel při podávání procesních prostředků k ochraně svých práv řídil nesprávným poučením krajského soudu. Ústavní soud z napadeného rozsudku zjistil, že krajský soud nesprávně poučil stěžovatele o přípustnosti kasační stížnosti dle §103 odst. 1 s. ř. s., a nepřihlédl k ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., které se týká souzené věci.
18. V souzené věci krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl poté, co Nejvyšší správní soud jeho předchozí rozsudek rozsudkem ze dne 24. 7. 2014 č. j. 4 As 120/2014-21 zrušil a vyslovil závazný právní názor.
19. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 24. 7. 2014 č. j. 4 As 120/2014-21. Nejvyšší správní soud v něm vyslovil, že za nastolené procesní situace byla pro posouzení podmínek pro postup podle §74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích rozhodná pouze omluva zástupce. V souzené věci zástupce žalobce svou neúčast u nařízeného jednání omlouval tím, že jeho účast nemá bez přítomnosti žalobce význam. Nemožnost účasti žalobce u ústního jednání zapříčiněná jeho nemocí však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce, který mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za žalobce. Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobce neuvedl žádný jiný důvod, který by mu znemožňoval účast na ústním jednání, plně ztotožnil se závěrem stěžovatele, že také omluva zástupce žalobce nebyla náležitá. Z uvedeného Nejvyšší správní soud dovodil, že krajský soud považoval nesprávně za rozhodnou omluvu žalobce, nikoli jeho zástupce a náležitě nezohlednil zásadní skutečnosti, že žalobce byl zastoupen zástupcem a jeho osobní účast u jednání tak nebyla s ohledem na zjištěný skutkový stav nezbytná pro zachování jeho práv účastníka řízení. Závěr krajského soudu, že v posuzované věci nebyly dány podmínky pro postup podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích, čímž došlo i k porušení základního práva žalobce dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neshledal Nejvyšší správní soud správným.
20. S ohledem na výše uvedené právní závěry Nejvyššího správního soudu krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu - žalobu stěžovatele zamítl. Tomuto postupu krajského soudu, který (toliko) z důvodu zmíněné vázanosti právním názorem vydal napadený zamítavý rozsudek, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. I v této části tedy shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu