ECLI:CZ:US:2016:2.US.1727.16.1
sp. zn. II. ÚS 1727/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Denyse Bespalchenka, t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 25/2016-111 ze dne 14. března 2016 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Nt 131/2016-94 ze dne 22. února 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 Nt 131/2016 se podává, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podala dne 9. 2. 2016 návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby z důvodu jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Obvodním soudem Kievskyy/Kharkiv dne 24. 4. 2012. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto tak, že podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), se stěžovatel bere do předběžné vazby, přičemž vazba začíná dnem 8. 2. 2016 v 9:30 hod. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na protiprávnost zadržení a vzetí do předběžné vazby, neboť má za to, že pokud se v době zadržení nacházel v zajištění podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "cizinecký zákon"), nemohly být dány jakékoliv okolnosti svědčící o obavě z útěku. V režimu zajištění se měl nacházet i další měsíce, jelikož nebyla známa jeho pravá identita. Soudy však tuto nezákonnost nijak nereflektovaly. Odmítá přitom jakékoliv úvahy o možném útěku ze zajišťovacího zařízení, když se nejedná o otevřený tábor, který by bylo možné opustit, nýbrž o zabezpečené a hlídané zařízení. Poukazuje na absurdnost situace zesílenou tím, že byl zadržen bez předchozího souhlasu státního zástupce.
4. Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Toto ustanovení dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze soudního spisu. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě vznesl jedinou námitku, a to tu, že byl zadržen a vzat do předběžné vazby nezákonně, neboť byl v té době zajištěn podle zákona č. 326/1999 Sb. a pobýval v příslušném zařízení, přičemž se soudy s touto jeho námitkou řádně nevypořádaly.
7. Uplatněné argumenty stěžovatele však Ústavní soud nevedou k závěru, že by zadržením stěžovatele a jeho následným vzetím do předběžné vazby byla porušena ústavní práva zaručená v čl. 8 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
8. Soud prvního stupně, který rozhodoval o návrhu Krajského státního zastupitelství v Ostravě na vzetí stěžovatele do předběžné vazby za účelem jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Obvodním soudem Kievskyy/Kharkiv se věcí podrobně zabýval, a své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Stížnostní soud se s jeho závěrem, že v dané věci nebylo v postupu policejních orgánů při zadržení stěžovatele shledáno zásadní pochybení, a že bylo postupováno v intencích §93 zákona č. 104/2013 Sb., plně ztotožnil a stejně jako soud prvního stupně shledal podmínky pro vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Pokud stěžovatel obavu z útěku zpochybňoval poukazem na své zajištění podle zákona č. 326/1999 Sb., které je dle jeho názoru dostatečné i pro účely řízení o jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajině, stížnostní soud případně poukázal na účel zajištění cizince podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., jenž směřuje k realizaci správního vyhoštění, které by bylo popřením vydání osoby na základě žádosti cizího státu podle zákona č. 104/2013 Sb. Relevantní je též závěr stížnostního soudu, že režim výkonu zajištění v příslušném zařízení podle zákona č. 326/1999 Sb. odpovídá charakteru správního vyhoštění a rozhodně nemá stejné parametry jako výkon předběžné vazby v zařízeních Vězeňské služby České republiky.
9. Ústavní soud ve výkladu příslušných ustanovení a v závěrech obou soudů neshledal žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny. Toliko nad rámec uvedený soudy v napadených rozhodnutích připomíná závěr vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/08 ze dne 12. 5. 2009 (č. 229/2009 Sb., N 115/53 SbNU 427), že nelze srovnávat zbavení osobní svobody při zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění a zbavením osobní svobody vazbou v rámci probíhajícího trestního řízení; rozdíl mezi oběma řízeními činí jak Listina, tak i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu